Můžou
spolu fungovat tři trochu praštění lide? Kdo nakonec určuje,
které písně na albu bude zpívat Martin Gore? Dá se napsat
optimistická bluesová píseň? Odpovědi i další věci si můžete
přečíst v rozhovoru pro Musikexpress s Martinem Gorem, který je -
světe div se - šťastný.
Depeche
Mode nahráli své třinácté studiové album, jmenuje se "Delta
Machine" a celkem se dost povedlo. Dá se k tomu ještě něco
říct? Mají Depeche Mode co říct? Na to je nejlepší zeptat se
toho muže, který napsal většinu písní skupiny: Martin Gore.
Rozhovor
Dirka Petize
Musíte
si Martina Gorea představit jako šťastného muže. Ale opravdu:
Představte si to, Gore, šťastný. Proto se přece před
třiatřiceti lety Depeche Mode nezaložili. Kvůli touze po štěstí
možná, ale ona touha v podstatě zůstala v písních Depeche Mode
nenaplněná, v písních, které skoro všechny napsal Martin Gore a
zpíval Dave Gahan. Gore a Gahan, jaká to nesourodá dvojice, na
lásku to nikdy nevypadalo, v žádném případě: jeden z nich
(Gahan), představitel fantazií, snů, nočních můr jiných
(Gore); jeden z nich (Gore), představitel pohlavní ambivalence,
druhý (Gahan) rozpolceného machismu. Na projekce, které byly
přehazovány z jednoho na druhého, nejdelší psychologickou
analýzu v dějinách popu.
Ano,
33 let Depeche Mode se nedá vyprávět jen jako nekonečnou řadu
hitů jednoho hudebního projektu mezi elektronikou a blues, naopak,
na 33 letech Depeche Mode by se dala převyprávět i celá krize
identity moderního heterosexuálního muže. Andrew Fletcher, ten
třetí, by stál jakožto třetí archetyp toho bez pochybností
netečně stranou v nejtemnějším stínu. Potřebuje jej vůbec
někdo? Tuto otázku si určitě často kladli i Gore s Gahanem. Byl
by to však natolik neslušný dotaz, že samozřejmě nepřipadá
vůbec v úvahu ho položit, tady, teď, u příležitosti nového,
již 13. studiového alba Depeche Mode. "Delta Machine":
Martin Gore, ten šťastlivec, je připraven. To znamená, že sedí.
Ve svém domě v Santa Barbaře, je další krásné kalifornské
ráno, slunce svítí, alespoň to tak tvrdí předpověď počasí,
a v Berlíně, s kterým je Martin Gore spojen pouze telefonicky, na
sklonku dne hustě sněží.
Martine
Gore, jak se daří? A jak se vede Depeche Mode?
Daří se mi
dobře, děkuji. A jako skupina jsme dnes určitě šťastnější
než kdy předtím. Je to pořád to samé, člověk se stává
starším a dospělejším, priority v životě se mění, a nakonec
si uvědomíš: Spousta věcí, o kterých jsme se v minulosti
hádali, byla vlastně úplně nedůležitá.
Jako
například osobní nevole?
No ano, po dlouhou dobu si moc
nerozuměli Dave s Andym, ale dnes mezi nimi existuje určitý druh
respektu a akceptace toho druhého. Jsme skupina, jsme spolu celou
věčnost - a mezitím jsme se naučili vážit si skutečnosti, že
stále ještě existujeme. A že pořád ještě umíme a chceme
dělat to, co máme rádi.
Takže
vám to nepřipadá jako nějaké podivné rodinné setkání, když
se vy tři po zvládnutém turné a trochy odpočinku jednoho od
druhého pak někdy opět sejdete ve studiu?
Celek, který držel
pohromadě tak dlouho jako my, tím už přece dokázal, že nějakým
způsobem funguje. Ale v určitém slova smyslu jsme přesto také
něco jako dysfunkční rodina, správně: Jsou oblasti, do kterých
prostě nezapadáme. To je však způsobeno tím, že jsme zkrátka
všichni umělci. To je potom normální, že je každý svým
způsobem trochu praštěný. Když dají dohromady tři trochu
praštění lidé, vede to skoro nenávratně k hmm, .. .
nesrovnalostem. (směje se)
Přesto
jste od "Songs Of Faith And Devotion" drželi pořád stejný
rytmus, každé čtyři roky vznikne nové studiové album. Působí
to skoro jako rutina. Nebo se za tu dobu na samotném procesu něco
změnilo?
Především všichni tři vedeme vedle skupiny i naše
vlastní životy, to pak nutně vede ke vzniku onoho čtyřletého
odstupu mezi deskami. A potom potřebujeme skutečně čas k tomu
napsat a nahrát album, které splňuje naše nároky. Jeden až
dvouletý rytmus jako v 80. letech už bychom dnes nezvládli. Kromě
toho se změnily poměry v hudebním průmyslu: V tomto okamžiku,
kdy se spolu oba bavíme, se jako skupina už připravujeme na naše
světové turné, které začíná v květnu a bude trvat o něco
déle než rok .V 80. letech jsme nikdy necestovali déle než tři
měsíce. To všechno vede k těmto čtyřem rokům mezi alby.
Opravdu je to tak, že jsem kolikrát sám překvapený, jak krátká
je pak přestávka mezi koncem turné a novou deskou.
Jinak
se nic nezměnilo?
Vlastně ne, nic. Někdy něco změníš na
procesu psaní, někdy něco změníš u nástrojů, které používáš.
Jinak vše zůstalo až s podivem stejné.
Ale
vy tři se spolu bavíte už před deskou? Jak by například mohla
znít? A o čem by mohla být?
Ne, vlastně se spolu předtím moc
nebavíme, opravdu. Třeba se spolu neposadíme, abychom předem
naplánovali možné znění alba nebo probírali obsahy textů a
témata písní. Raději věcem necháváme volný průběh.
Martin
Gore zní uvolněně, v pohodě, se zájmem, celkově skoro:
pobaveně. Jednoduché vysvětlení by bylo: Neexistuje přece vůbec
nic na co by si mohl stěžovat. Člověk si jen musí krátce
promítnout jeho životní dráhu, z Dagenharnu v Essexu do Santa
Barbary v Kalifornii a za 51 let kdoví kolikrát kolem světa; tři
děti a bývalá manželka a mezi tím celé to šílenství, milióny
desek, milióny fanoušků, malá a velká životní dramata. Martin
Gore přirozeně už není tím samým člověkem, který před 29
lety napsal "Somebody", první jím nazpívanou písničku,
jednu z klasických balad 80. let, v jejímž textu se dá vyčíst
naivita nejhrubšího zrna i dojetí: "I want sornebody to share /
Share the rest of my life / Share rny innermost thoughts / Know my
intimate details / Someone who'll stand by my side / And give me
support / And in return / She'll get my support / She will listen to
me / When I want to speak / About the world we live in / And life in
general."
Není
i po 33 letech pořád jen trochu zvláštní psát písně v první
osobě, většinu kterých pak zpívá někdo jiný, a sice Dave
Gahan?
Už o tom vůbec nepřemýšlím. Za celá ta léta se z
toho stal zvyk a když dnes píšu texty, pak jen s úvahou, že jimi
chci vyjádřit určitý pocit. Na demu zpívám text já, pak je
však úplně přirozené, že při samotných nahráváních
nastupuje Dave. Mé texty pojme po svém. Někdy má úplně jinou
interpretaci napsaného než já, pak ty texty přenese takříkajíc
na úplně jiné místo, které v sobě snad přesto má něco z
výchozího pocitu, pro který nebo se kterým byly napsány. Nemám
však ani v nejmenším problém s tím, že ty texty pak už
nezpívám sám.
Na
"Delta Machine" zpíváš ze třinácti písní jen "The
Child Inside". Proč zrovna ji? Protože je ti text osobně blíž
než je tomu u ostatních písní? Nebo to bylo spíš hlasovací
rozhodnutí? "The Child Inside" je pomalý kousek, a v
minulosti jsi v Depeche Mode také zpíval většinou balady...
To
zvláštní na výběru písní, které zpívám sám, je
následující: Ani si je sám nevybírám. Obvykle rozhoduje Dave,
kterou píseň nebude zpívat on, ale já. Tentokrát to byly dvě,
kromě "The Child Inside" se na deluxe vydání alba objevuje
ještě další píseň s názvem "Always". Když si Dave
poslechl demo, řekl jen: "Tu písničku bys měl zpívat ty."
A já odpověděl: "Fajn."
Tak
jednoduše.
Ano. Nejdu do studia a neoznamuji, která píseň mi
tak leží na srdci, že bych ji chtěl zpívat sám. Mnoho lidí si
to myslí, ale není to tak. Vůči mému kolegovi ze skupiny si na
své písně nečiním žádné vlastnické nároky.
Jak
se zdá, text "The Child Inside" pojednává o procesu
odcizování se mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi milovali a teď
dochází vypravěč v první osobě k poznání: To dětské,
nevinné, možná naivní, co kdysi miloval na druhé osobě,
evidentně mizí, na konci umírá. Možná proto to hned vede k
myšlence: Ach, to musí být pro Martina Gorea něco osobního,
proto to zpívá sám. Na druhou stranu "Goodbye", další
píseň na "Delta Machine", pojednává také zdánlivě o
rozchodu, a tu píseň zpívá Dave Gahan, i když jsi napsal
ty...
Tyto dvě písně se pro mě osobně od sebe velmi liší.
"Goodbye" má velmi pozitivně laděný text, který popisuje
překonání bolesti z rozchodu, umění nechat být. Na albu jsou
dva, tři jiné kousky, které jsou podobně optimistické, i když
se čistě po hudební stránce jedná o bluesové písně. Ty texty
však bluesové nejsou, nejde v nich o bolest a zármutek. Vyjadřují
spíš, že se mi zrovna vede docela dobře. Například "Heaven",
pilotní singl, pro mě popisuje pocit, cítit se ve svém životě
dobře, být na správném místě - být šťastný.
A
jste to opravdu, Martine Gore? Úplně a opravdově?
Absolutně.
Dobrá,
během poslechu "Delta Machine" si člověk hned pomyslí:
příjemně melancholické, tahle deska, bez velkého drama, které
se vyskytovalo na dřívějších albech Depeche Mode. To je příjemná
změna, ne?
Já vnímám několik našich alb jako optimistické a
pozitivně naladěné. Ale možná mám na rozdíl od většiny
ostatních lidí odlišnou představu o radosti na jedné a
melancholii na druhé straně. (směje se)
Správně,
Depeche Mode všeobecně nejsou chápáni jako kapela pro dobrou
náladu.
Je možné, že naše hudba byla v porovnání se
spoustou další hudby vždycky o něco melancholičtější. Ale tak
já prostě píšu: Chápu svět skrz hudbu, a svět, jak jej vidím
já, nefunguje na veselých tónech v durové stupnici.
Dívat
se na svět skrz hudbu, to jednomu bezděčně připomene "World In
My Eyes", kdy je na svět nahlíženo prostřednictvím spojení
dvou těl, v sexu milenců: "Let me take you on a trip around the
world and back / And you won't have to move, you just sit still /
Now let your mind do the walking and let my body do the talking / Let
me show you the world in my eyes." Aniž bych chtěl chytat Martina
Gorea za slovíčka, protože jeho texty se k tomu někdy spíš
nehodí, ach jo, metafory mají někdy tendenci nesedět: Hodí se
Depeche Mode ještě vůbec k pozorování, ne, k popisu současnosti?
Užívání metafor se z Goreho textů už před nějakou dobou
poněkud vytratilo, introspekce roztáčí svá kolečka a jak už
tomu bylo kolikrát, i na "Delta Machine" si podávají ruku
anděl s ďáblem. Démoni se zkrátka v duši usídlí natrvalo.
Kdyby šli odehnat terapií, ztratili by Depeche Mode důvod své
existence. Zatímco hudebně se zdají být zakotvení alespoň někde
v přítomnosti, syntezátory chrčí, sub basy duní, a rytmy sem
tam trochu drhnou. Nikoliv však tolik, aby to působilo trapně
podlézavě, dubstep zůstává přenechán mladším lidem tam
venku.
Ale
za jak současné sebe a svou skupinu ještě považuje Martin
Gore?
Depeche Mode kdysi začali jako skupina, která vstoupila na
nové hudební území, byli jsme přece jen jednou z mála
elektronických skupin, které na počátku 80. let existovali. I
když jsme se nevnímali jako pionýři, určitým způsobem jsme
jimi přesto byli. Dnes už se elektronická hudba dávno prosadila.
Je z ní hlavní proud, mainstream.
Jakým
směrem se potom ubral pokrok? Směrem k hardware nebo software?
Co
se mě týká, jsem technický nadšenec. Dodnes pořád kupuji
hromadu nových přístrojů a software, snažím se mít aktuální
přehled.
A
v hudbě?
Myslíš jako co tak poslouchám? Všechny možné druhy
hudby, starou, stejně tak novou, elektronickou. Věřím, že se
aktuální hudební zvyky potlačují vlastní prací, lze to
postřehnout, alespoň si to myslím, i na mých písničkách. Ale
nikdy neposlouchám hudbu ve smyslu, že bych hledal něco nového,
co mě nadchne a co bych potom chtěl napodobit. Nenechám se nově
vydanými věcmi zastrašit ve smyslu, že bych tím skutečně
nechal ovlivnit svou vlastní práci. Považoval bych to v podstatě
za špatné. Spíš se snažím si hudbu ostatních prostě užívat.
Zrovna teď třeba Chimes & Bells a First Aid Kit, ale i hromadu
nového techna a starého blues a country. Myslím si, že jako autor
písní musíš mít slušný přehled, o hudebních dějinách
nevyjímaje.
Na
dvou písních z nové desky lze slyšet kytaru, která zní velmi
bluesově. Rozpor mezi tradičními a elektronickými nástroji je už
dávno urovnán. Když jste v roce 1989 vydali "Personal Jesus",
byl to pro mnohé lidi šok.
Už nějakou dobu se mi líbí nápad
elektronického blues, nikoliv od dob "Violator", ale
pravděpodobně už z dřívějška. A na novém albu je opět pár
velmi bluesových stop. Proto i název "Delta Machine" - i když
jsme neměli v plánu udělat opravdové bluesové album a ani jsme
jej nevytvořili, samozřejmě, že ne.
Jak
moc otevřený je ještě hudební proces u Depeche Mode?
Tak
otevřený jako už dřív. Přijdu se svými demy do studia, a od
toho okamžiku pracujeme na skladbách společně. U tohoto alba mě
samotného překvapilo, že se všem líbilo už znění
demonahrávek, Daveovi a Andymu stejně jako našemu producentovi
Benu Hillierovi a Danielu Millerovi, který je od prvního dne něco
jako náš mentor. U dřívějších alb tomu sice bylo tak, že se
ostatním líbily moje písničky...
... ale
ne to, jak zněly?
Dalo by se to tak říct. Tentokrát už ze
zvuku dem vyšel jednotný základ, a překvapivě mnoho elementů z
nich se nakonec na desku dostalo skoro beze změny. To neznamená, že
skladby nebyly během nahrávacího procesu značně vylepšeny
(směje se)... Ale jejich zvuk a jejich základní pocit, jestli se
to tak dá nazvat, se z velké části zachovaly.
Jak
si má člověk představit, když Daveovi Gahanaovi a Andymu
Fletcherovi přehráváš svá dema - probíhá to na způsob
interní filmové prezentace? A s čím při tom přicházíš? Nejen
pouze se skladbami s kytarou nebo klavírem, tedy s náčrty písní,
nýbrž s hotově naprogramovanými věcmi?
Psát sice dodnes
ještě často začínám s kytarou nebo klavírem, potom však
skladby zpracovávám dál v mém vlastním studiu. To už je mezitím
tak dobře vybavené, že dokážu sám vytvořit docela dobré verze
písní.
Ty
ostatním dvěma bereš práci? Nebo si tím jistíš, aby Dave Gahan
a Andy Fletcher nevymýšleli velkolepé nápady jak překopat tvoje
písničky?
(směje se) Ne, ne, to už je u Depeche Mode proces
utvářený vzájemným respektem.
Na
"Delta Machine" se během prvních tří, čtyř písní ustaluje
zvuk a tempo alba, je tam hodně věcí ve středním tempu a
relativně dost elektronického skřípání, aniž by však ve
výsledku znělo skutečně agresivně.
Použili jsme spoustu
modulárních syntezátorů, většinou moderní eurorack části. S
těmu rychle sklouzneš k experimentování se zvuky, a zvuky, které
při tom vznikají, jsou tendenčně spíš drsné.
Sklouzněme
na chvilku k historii popu - jak podle tvého názoru zapadá
"Delta Machine" do souborného díla Depeche Mode?
Tak
dobrá... na tiskové konferenci, kterou jsme pořádali u
příležitosti nového alba a nadcházejícího turné, jsem
prohlásil, že mi dvě, tři skladby připomínají "Violator" a
"Songs Of Faith And Devotion". Ale ten komentář byla asi chyba,
hned nato se začal vášnivě probírat, a až si ti lidi budou
konečně moct poslechnout to nové album, budou se sami sebe ptát:
"Co tím sakra Martin Gore myslel? Hudebně to přece nemá s
těmito dvěma alby vůbec nic společného!" Chtěl jsem jen říct,
že mi několik víc elektronických písní na "Delta Machine"
připomíná "Violator", zatímco ty víc rockovější mi spíš
připomínají "Songs Of Faith And Devotion". Víc jsem vůbec
nechtěl říct.
Pak
tedy zvolme raději jiný způsob řazení, které tak neprovokuje
ortodoxní depešácké učení: Je to třetí album v řadě, které
produkoval Ben Hillier.
Správně, připadá mi jako bychom s ním
šli skrz určitý proces dalšího vývoje, přestože se ta alba od
sebe hudebně výrazně odlišují. Každopádně se mi ten proces s
Benem líbil.
Do
této doby taky zapadá jediný kousek, který jste s Davem Gahanem
napsali společně, "Oh Well" z deluxe verze poslední desky
"Sounds Of The Universe". Proč se vlastně oba tak tvrdošíjně
bráníte podobné spolupráci?
Existuje ještě další píseň,
jmenuje se "Long Time Lie" a bude na deluxe vydání "Delta
Machine". Tuto věc jsme skutečně napsali spolu, zatímco "Oh
Well" byl původně ode mne a byl zamýšlený jako techno
instrumentálka, ke které Dave potom sám do sebe napsal text, který
nazpíval k hotové skladbě. "Long Time Lie" byla také
rozpracovaná jako instrumentálka a Dave k ní zase napsal text, ke
kterému jsem však následovně přidal ještě vlastní pasáže.
Takže to byla ještě víc společná práce, jestli se to tak dá
říct.
Znamená
to, že jste na stejné skladbě pracovali po sobě, nikoliv však
spolu. To přece není to, co se v užším slova smyslu chápe pod
pojmem spolupráce. Pořád se bráníte tomu si spolu někdy sednout
a psát?
No, vždycky na to zavedeme řeč, jestli bychom to
neměli udělat. Ale když Dave píše písničky, dělá to vždy s
jinými lidmi než se mnou.
V
případě tohoto alba to byl švýcarský hudebník Kurt Uenala.
Nemá z tebe Dave Gahan coby spoluautora strach?
To nevím. Ale
příští album bychom to spolu měli zkusit.
Vážně?
Vážně.
Zdroj:
Musikexpress, duben 2013, dostupné na DMTVArchives
