STÁLE ENERGICKY, STÁLE NA TEMNÉ VLNĚ

Depeche Mode u nás vystupují pravidelně. Aby ne, když je po nich stále velký hlad a všechny koncerty jsou dlouho dopředu vyprodané. Poslední lednový den se do Prahy vrátili po devíti měsících od předchozího vystoupení pod širým nebem v Edenu.

Mně se podařilo na Depešáky dostat víc než po patnácti letech. Tehdy to byl můj první velký koncert v životě. Ještě jako teenagerku mě vytáhla starší kamarádka. Zatímco já jsem znala jen pár hitovek z rádia, ona byla skalní fanynka. Ocitly jsme se ve třetí řadě před pódiem, kámošce se udělalo po druhé skladbě zle a nechala mě v kotli. Pak jsem asi rok neposlouchala nic jiného než Depeche Mode. Odstartovali moje dark wave období.

Po těch mnoha letech jsem byla natěšená a zvědavá, jak je na tom kapela teď a co se mnou její koncert udělá. Wow efekt přijde jednou za život, takže ano, bylo to jiné, přesto krásné. Muzikanti jsou v kondici, šlape jim to, zní moderně a čerstvě. Nejvíc ale fungovaly klasiky a hitovky, bez nichž se žádné vystoupení neobejde. Publikum zpívalo některé pasáže samo a při těch rychlejších v tranzu tančilo. Naprosto hypnoticky působily písně Stripped a fenomenální Enjoy the Silence.

Frontman Dave Gahan s úlisným hitlerovským knírkem energicky pochodoval po pódiu, nakrucoval zadek, svíral si rozkrok a vrhal čertovsky zlé i lascivní pohledy. Mnoho toho nenamluvil. Ani to nebylo potřeba, neb stačilo, aby rozpažil či udělal jiné gesto a lidé přesně věděli, co dělat. Charismatický frontman, jak má být. Celé dvě hodiny sršel živelnou energií a performanci prokládal rychlým otáčením kolem své osy. Kolega Martin Gore ho podporoval vokály, sám několik písniček odzpíval a za to si vysloužil láskyplné pohledy fanoušků i hlasitý potlesk. Nejednou přeběhl mráz po zádech. Ne že by bylo v hokejové hale mrazivo, naopak, bylo tam jako v sauně, způsobilo to dokonalé souznění jejich vokálů.

Temné vizuály za kapelou s chladnými bílými světly a párou občas hororové zdramatizovala krvavá červená a sem tam prozářila tyrkysové růžová, modrá či zelená. Vizuální show byla chytře pojata tak, že muzikantům umožňovala vydechnout. Pravidelně se střídaly písně, při nichž se na plátně promítaly černobílé záběry dění na pódiu. se skladbami doplněnými strohými, ale o to působivějšími klipy s důležitými sděleními, jež odváděly pozornost, jako by se Depeche Mode při nich skrývali za zvukovou hradbu, kterou nechali samostatné působit. Třetí varianta vše nechala jen na hudebnících a světlech.

Publikum Depeche Mode patří k nejzdatnějším předpřídavkovým šílečům. Zběsilým ryčením kapelu přivolalo zpátky a v závěru přišla jedna z nejsilnějších pasáží. Otevřeli ji pomalou Strangelove a uzavřeli brilantním energickým megahitem Personal Jesus.

Při odchodu z haly jsem zaslechla otázku, jestli tam vůbec byl někdo pod čtyřicet. Odpovídám: ano, byl. A byla jich spousta. Depešáci mají energii na rozdávání. Ačkoli bylo jejich poslední album přijato rozporuplné, dokážou oslovit i mladší generace a můžeme se vsadit, že příště bude zase vyprodáno.

81 %

Autor: Iva Boková
Zdroj: Headliner 2/18