Selfie s Davem

Depeche Mode dnes, 17. března, vychází nové album Spirit. Hned po jeho vydání skupina vyráží na světové turné - a pozor - 13. července odehrají 'depešáci' také koncert v Petrohradě! Nemohli jsme se dočkat, až hudebníci dorazí do SKK, tak naše redaktorka Ksenija Goščickaja nasedla do letadla a odletěla, aby se s nimi setkala v Miláně:

Pro rozhovor s Davem Gahanem (a jako bonus s klávesistou Andym Fletcherem) bych tam vlastně byla ochotná dojít i pěšky - a netvrďte mi, že byste se na mém místě nezachovali stejně. Skupina má takovou tradici: vydá nové album (přibližně jednou za čtyři roky) a v některém evropském městě svolá tiskovou konferenci. Zřejmě proto, aby si udělali radost.

"V Miláně jsou všechny ty skvělé obchody, které tak zbožňuje má žena. Navíc tu celou dobu jen jíme - je to tu zkrátka super!" říká Fletcher. Na oficiální konferenci, kde hudebníci celou dobu vtipkovali a Dave předváděl nohy ve zlatých botách na podpatku (podle všeho od Saint-Laurent), zahráli kousek nového singlu Where's The Revolution (mimochodem, doprovodný černobílý klip od jejich dlouholetého režiséra Antona Corbijna se nedávno objevil na síti). Ale to nejzajímavější se dělo během následujícího dne: čekaly mě dva exkluzivní rozhovory s Davem a Andym (s každým zvlášť).

Setkání se mělo uskutečnit v milánském hotelu Four Seasons. Jak už to tak bývá, bylo přísně zakázané komukoliv poskytovat přístupová hesla nebo vyzradit místo setkání. V ideálním případě jsme se měli slepě držet dopisu s instrukcemi. Příští ráno okupovala malá skupinka novinářů 'připuštěných' k depešákům několik pohovek ve vstupní hale hotelu, někteří si krátili čas nervózním popocházením sem a tam. Také jsem měla to nutkání. Ve stejnou dobu probíhal v hotelu casting mužských modelů pro nějakou show. Modrooký brunet, jaký se jen tak nevidí, ve společenské místnosti zamyšleně četl anglické vydání 'Průzračných věcí" od Nabokova. Jak mám pracovat v takovém zmatku? Pořadatelé nás k tomu všemu varovali, že je zakázané klást otázky ohledně nového alba. No dobrá, pomyslela jsem si, tak si s nimi alespoň dám šálek čaje. Jsou to přece angličané, ne?

Nejdřív mě poslali k Fletcherovi, zajímal se, z jakého jsem města a řekl: "Petrohrad je fantastické město! S manželkou se nám poštěstilo strávit tam docela hodně času. Snažili jsme se stihnout všechny možné exkurze: obešli jsme všechny paláce a cestovali po venkovských rezidencích. A Petr Veliký! Postavil moderní flotilu a potom celé město na rovině. Rozhodně máme raději Petrohrad než Moskvu. Ta je taková zvláštní."

"Já tu britskou zdvořilost zbožňuji," pomyslela jsem si a zeptala se, na co je nejvíc hrdý.

"Na svou rodinu. Naše děti nás často doprovází na turné a hodně je to baví. To, že nejsem frontman, mi umožňuje vést osobní život. V Londýně si v klidu zajdu do pubu, kina nebo restaurace a nikdo se tam ke mně nežene s nachystaným foťákem v iPhonu. A každé čtyři roky mám možnost vyrazit na naše úžasné koncerty a užívat si pozornost a slávu rockové hvězdy. Je to skvělý život! Hudební úspěchy se mi posuzují hůř. Asi jsem hrdý na to, že jsme vytvořili elektronickou hudbu, která je populární u mas (Music For The Masses / Hudba pro masy / je název jednoho z alb Depeche Mode). Tajemství našeho úspěchu tkví v tom, že skládáme písně o životě, vztazích, lásce a sexu. Na novém albu jsme se zaměřili na globální problémy. Dřív jsme se tomuto tématu snažili vyhnout, protože jsme nevěřili, že můžeme změnit světové dění, koneckonců nejsme Bono. Ale tentokrát jsme se rozhodli pokusit se přimět naše posluchače k zamyšlení, proto jsme zvolili název Spirit. Na koncertní turné jsme přichystali program na způsob muzikálu - bude to výběr pomalých i rychlejších skladeb s velkolepým závěrem! Projekce pro show nám vytvoří fotograf Anton Corbijn, chystáme se kvůli tomu za dva týdny do Miami. Asi si sám sobě začínám závidět.

Asistentka začala šustit, což v překladu znamená 'váš čas vypršel', a já vyrazila za Davem Gahanem.

Přijímá mě v saku úzkého střihu levandulové barvy a usmívá se jako kočka Šklíba. Snažím se o výraz 'takové hudebníky já vídám každý den', ale nevypadá to moc věrohodně. Je velmi elegantní, má sametový hlas a navíc dává pokyn asistentce, ona odchází a zavírá za sebou dveře. V pokoji Four Seasons zůstáváme s Davem sami dva. Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem profesionál.

Původně jste byl designérem a stále ovlivňujete vizuální stránku skupiny. Co nyní považujete za opravdu krásné?
Energii! A nejjednodušší způsob jak ji cítit - vyrazit do volné přírody. Rád trávím čas u moře na východním pobřeží Ameriky. Tam je pořád ještě možné ve vzduchu zachytit něco na způsob prvotního nebezpečí. Nezávisle na roční době mě tam láká něco magického, probouzí to ve mně nadšení a pocit klidu. Oceán je dalším velkým zdrojem energie. Vizuální impuls mi dává spíš urbanismus. Zejména New York, kde mám spoustu přátel z umělecké branže: herce, výtvarníky, fotografy. Často chodím do galerií v okolí mého malého studia ve čtvrti Chelsea.

Sbíráte umění?
Ano, ale velmi namátkově. Vlastním díla newyorské výtvarnice Marilyn Minter, která je také mou dobrou kamarádkou. Začal jsem její věci kupovat už dávno a mezitím se stala velmi známou. Líbí se mi práce s duchovním obsahem, například Betye Saar, která vychází z mystických a duchovních tradic voodoo. Je to fascinující mix rituálních praktik a léčebného procesu. Mimochodem, právě to se mi líbí na oceánu! Cítím se svým způsobem očištěný.

Musíte se vyrovnat s velkou pozorností. Jak si udržujete rovnováhu?
S některými lidmi se cítím příjemně, jako například s tebou. Cítíš tu energii mezi námi? (Dave mě bere za ruku a o mě se pokouší mdloby, ale daří se mi zachovat velmi vnímavý výraz). A s některými ne. Nic proti, ale s předchozím novinářem to byl pravý opak. Přehnaně intenzivní kontakt je pro mě nepříjemný stejně jako neúměrné množství komunikace. To si potom dávám přestávku: dělám jógu, dechová cvičení a, což je nejtěžší, vnímám ticho. Když nejsi chvíli zticha, nedostaneš ani žádné odpovědi (hlavou mi bleskne Enjoy The Silence). Když vystupujeme před tisíci diváky, nejen že ze sebe vydávám všechno, ale také přijímám ohromné množství energie. A pak nastane takový okamžik: musíš ji zachytit a oddat se jí, vzdát se kontroly. Prostě se jí nechat naplnit, vnímat ji. Ona tě nabíjí i vysiluje zároveň. Je to jako surfování: konečně chytíš vlnu, cítíš se být v její moci, ale také víš, že brzy spadneš. A znova se vyšplhat na prkno si vyžaduje úsilí.

Hudebník musí být médiem. Jak se naladit na tu správnou vlnu?
Snažím se najít místo, kde se mohu ponořit opravdu hluboko do hudby. V ideálním případě je to cesta do mého nitra. Během koncertů nebo nahrávání alba se snažím vložit veškerou svou energii do toho, co dělám. Je v tom riziko, že to můžu v honbě za ideálem přehnat, ztratit přirozenost a tím pádem i uvěřitelnost. Proto perfekcionismus spíš škodí. Opět je to otázka rovnováhy.

Na jevišti se pohybujete jako šaman. Chodíte na taneční lekce?
Ne! (směje se). Já se tak prostě pohybuji. Ne, že bych pořád musel chodit tanečním krokem (ale přesně tak Dave chodí!), ale v tanci je cosi osvobozujícího. Když můj hlas funguje dobře, když mám naprostou důvěru ve svůj nástroj, mohu se uvolnit, prostě dýchat s hudbou a vyjadřovat ji celým svým tělem. Někdy dokonce malá gesta vyvolají velkou odezvu. V takových okamžicích je cosi nábožného - snažím se, aby mi písničky šly od srdce, bez ohledu na to, o jakou emoci se jedná, zda o hněv, smutek či radost.

Vaše hudba by se dala nazvat podle básnických sbírek Williama Blakea - "písně nevinnosti a zkušenosti". Jak se vám podařilo udržet si tak čistý styl?
Bude to znít divně, ale my se stále necítíme být populární skupinou. Spíš partou, spojenou nějakým společným tajemstvím. Ale stali jsme se součástí undergroundové verze pop-kultury.

Je to otázka hloubky? Popové hvězdy přece vytváří producent?
Částečně. Popoví umělci nemohou předvádět, řekněme, nepřikrášlené emoce. Jenže zrovna tvá zlomená část, skutečná a zranitelná, je zdroj opravdových pocitů, inspirace. Ve své hudbě můžu odhalit to, co skrývám, mohu se nořit do hlubin temnoty. Taková upřímnost je asi zárukou čistoty.

Ve vašem prvním rozhovoru v roce 1981 jste za váš největší úspěch označili písně Depeche Mode v hitparádě BBC Radio. Jak by zněla vaše odpověď dnes?
Je legrační, jak se všechno změnilo! (směje se) Samozřejmě jsem měl velké štěstí. Skládám hudbu, trávím čas se skvělými lidmi na stejné vlně, jako třeba s Richem Machinem ze skupiny Soulsavers. Hlavně však teď místo toho, abych se bál zkoušet něco nového, to prostě dělám. Dřív jsem se snažil někam zapadnout, zaškatulkovat se, ale teď se tím už netrápím. Mým největším úspěchem je svoboda.

Měla bych ještě sto otázek, ale příchozí asistentka dala jasně najevo, že 'váš čas vypršel 2'. Najednou jsem si vzpomněla, že mě sem Miloradovskaja poslala s úkolem získat selfie, které jsem se nenaučila dělat. 'Lepší je hořká pravda,' pomyslela jsem si a vyhrkla: "Dave, zakázali mi vrátit se bez selfie s vámi, jenže já neumím dělat selfie." Měli byste slyšet, jak se smál.

"Určitě, tak požádáme mou asistentku." A potom, jako v nějakém druhořadém sitkomu, se ukázalo, že mám plnou paměťovou kartu. "To snad není pravda," řekla jsem, jen jsem volila trochu odlišná a víc prudká slova, byla jsem opravdu rozrušená. Taky se mi asi trochu třásly ruce. "Počkej," zasmál se,"teď se nám to už povede." A povedlo. A pak mi dal pusu. Dvě. Jak se zpívá v jedné skvělé písničce: Dream on, dream on.

17.3.2017
Autor: Ksenija Goščickaja
Zdroj: Sobaka, dostupné také na DMTVA