Rock & Pop: Martin Gore - Counterfeit

Předem nalinkované padělky. Recenze prvního sólového počinu Martina Gorea Counterfeit E.P. z (tehdy) novinového čtrnáctideníku Rock&Pop.

(Mute CS)

Přidat své slovo ke Goreově půlhodinové kolekci šesti písniček znamená hodit na misky vah nejen tenhle žertík s pseudodepešáckými ,,padělky", ale i celou Goreovu tvůrčí metodu. jazyk, do kterého se tu překládá.

Protože - čím jiným je tu Martin Gore než překladatelem, který se rozhodl vypůjčit si pět cizích písniček a jednu lidovku (Motherless Child nahrál třeba taky Van Morrison) a převést je do svého dorozumívacího kódu, do jazyka, který se svými spoluhráči konstituoval na LP Construction Time Again, který definitivně dozrál na Some Great Reward a kterým se od Black Celebration mluví plynné dodnes?

Proti oněrn výsledkům vlastně nic nemám, ale ta metoda bude v mých očích provždy ošidná a podezřelá. Pomocník computer, který skladateli před očima natáhne osnovu taktů a jejich dob a řekne Vpisuj, kam co chceš, je svůdcem věru pekelným a záludným: komu by se chtělo vzdorovat čtverečkovanému papíru a ignorovat jeho sít? Kdo najde sílu kreslit do něj, jako by to byl čistý list? A Goreova hudba se pohybuje velmi, velmi zřetelné jen po linkách, spojujících uzlové body a na hony rozpoznatelná je i občasná snaha vzdorovat přijatému mustru (ve Smile In A Crowd se mezi všemi parametricky přesné ukotvenými zvuky okamžité prozradí kolísající hvízdáni).

Nelze vyčítat technopopu, že si vytvořil tvůrčí postup, který nejpřímočařeji využívá příslušné technické vymoženosti. Lze ale poukázat na to, že nejdřív tu byly vynálezy a pak - s ohledem na ně -se začalo tvořit.

To zavání pouhým přizpůsobením, což jisté nezní lichotivě. To jsem chtěl říci ke genezi věci - nikoli jako útok na muzikanty, ale na obranu sebe: neměl bych, myslím, argumenty, jak tuto věc hájit, kdyby ji přede mnou někdo napadal.

Písničky samy jsou krotší a přehlednější, než když hrají Depeche Mode - Gore se je snažil vybavit původními a neočekávanými zvuky a s výjimkou Gone mi znějí netuctové a příjemné. Součet zvukových barev v jednotlivých aranžmá vyšel většinou kupodivu známé -je to autorský rukopis, anebo už vzdoruji stroje s - marná sláva - omezenými možnostmi při daném využití?

Přicházíme asi o dost, když neznáme původní verze písní, vesměs přejatých ze staršího britského popu, a unikají nám tak mnohé vazby, možná i pobavení (moc bych za to nedal. že recitativ v In A Manner OJ Speaking je narážkou na originál: ne-li, je to prachobyčejné sklouznutí do kýče). I to, co zbylo, je ale pro české uši dost dobré.

*** ½