Přichází s úsměvem

"Když jsem se zmínila, že se mi líbí jejich poslední album "Some Great Reward", spousta mých kamarádů se smála. Když jsem řekla, že jedu do Itálie udělat s nimi rozhovor, mysleli si, že jsem záměrně perverzní. Lidem, jak se zdá, je zatěžko brát tuto skupinu vážně."

Martin Gore předčítá dopis od fanynky, která nějakým způsobem získala pár jeho kožených spodek na zip a nyní se rozhodla je poslat zpět. Je nervózní, protože je předtím nemohla vyprat a vysvětluje, že by ji její maminka nedovolila pověsit prádlo ven na šňůru v obavách, co by si asi pomysleli sousedi. "Líbilo se mi je mít u postele," píše. "Je to asi nejblíž, co se k tobě kdy dostanu."

Není to někdy trapné? Zajímalo by mě.

"Ale ne!" usmívá se. "Miluji to!"

Nebo další historka...

V hotelové hale v italské Bologně sedí mezi kluky z Depeche Mode moderátor. Na sobě má čepici nakloněnou do povážlivého úhlu, správně úzkou kravatu v new wave stylu a manický falešný úsměv, kterého, jak se zdá, dosáhne každý, kdo pravidelně sedí před televizní kamerou. "Dobrá!" zvolá žoviálně a ukazuje na znuděně vypadajícího Alana Wildera. "Začneme se tebou, Vinci Clarkeu..."

Staří kostlivci zůstávají ve skříni. A Depeche Mode jsou taky obětmi toho, že hezký = prostoduchý. Popová skupina, která je podceňována, protože mají velké ohryzky, bezchybnou pleť, a vypadají jako by nikdy neviděli žiletku, natož aby ji použili. Pokud pomineme pár podivných fetišistů se spodním prádlem je jejich publikum pozoruhodně bez hysterických fanoušků, přesto předsudky pořád zůstávají.

Když jsem se zmínila, že se mi líbí jejich poslední album "Some Great Reward", spousta mých kamarádů se smála. Když jsem řekla, že jedu do Itálie udělat s nimi rozhovor, mysleli si, že jsem záměrně perverzní. Lidem, jak se zdá, je zatěžko brát tuto skupinu vážně.

"Co je to vlastně důvěryhodnost?" uvažuje zpěvák Dave Gahan a utahuje si šálu trochu pevněji kolem oteklého krku. "Důvěryhodnost je obvykle pryč jakmile jakákoliv skupina vstoupí do top padesátky, takže ta naše vylítla komínem před pěti lety. Ale jistou důvěryhodnost si musíš udržet v sobě - musíš vědět, že to, co děláš, má cenu. Nezáleží na tom, jestli to lidi nutí přemýšlet nebo jestli to něco změní - tenhle byznys je o zábavě a o tom jestli zrovna někde cestuješ. Nemyslím si, že tohle jsme my, myslím, že jsme velmi nekonvenční skupina."

A to, musím dodat, je případ Depeche Mode.

Na konci 70. let byli první, kteří vzali syntezátory zpět od futuristů Manic Depressives, Numanoids a Art School Boys, aby je úspěšně použili jako čistě popové nástroje. Skupina se od té doby objevovala a mizela v žebříčcích hitparád s řadou vynalézavých, inteligentních a neokázalých singlů, i když málokdo veřejně přizná, že si je skutečně koupil.

Problém je částečně v tom, že Depeche Mode jsou sami sobě nesrozumitelní mluvčí. Někdo by řekl, že potřebují Morleyho [Paul Morley, anglický hudební novinář; je mu přičítán úspěch Frankie Goes To Hollywood], aby proměnil "Master And Servant" na "Relax", ale depešáci nejsou tak poddajní jako Frankie: řídí si své záležitosti sami, vydávají desky u nezávislého vydavatelství Mute (se kterým nikdy neuzavřeli něco jako formální smlouvu) a přes jeho neschopnost nabídnout jim reklamní rozpočet nebo udělat propagační akci, se zdají být spokojení s tím, že vydělávají peníze pro šéfa Daniela Millera, aby financoval je a své více esoterické projekty.

"Je to ta nejlepší práce, jakou jsem kdy měl," říká Gahan prostě.

"Začalo to v Basildonu, Essex, městem vybudovaným za účelem přesídlení londýnského East Endu. Syntezátory původně představovaly pohodlí - snadno se převážely na koncerty vlakem, mohly se zapojit přímo do PA a šetřily tak peníze za zesilovače." Tvrdí, že Martinovi trvalo šest měsíců, než změnil zvuk na svých prvních klávesách, "protože si neuvědomil, že něco takového může."

"Byli jsme tak naivní."

Přesto, když jim velké společnosti začali mávat šekovou knížkou před nosem, neudělalo to na ně žádný dojem.

"Říkali nám všechny ty věci o tom, jak budeme za týden v top desítce a za měsíc z nás budou velké hvězdy a my jsme tomu prostě nevěřili," vysvětluje Gahan.

Pak přišel Daniel a, upřímně řečeno, nenabídl jim nic. Vzali to. "Alespoň byl upřímný."

První singl z Mute vstoupil do top padesátky, v tisku se objevily pochvalné články a bylo nahrané debutové album. Předtím, než uhodila první rána: Vince Clarke, hlavní textař a obecně považovaný za mozek skupiny, oznámil, že chce odejít.

"Byl to šok," vzpomíná Gahan, "Jako přijít o část nás, když nám někdo něco vezme. Nejdřív jsem nemohl pochopit proč - byli jsme spolu jen rok a věci se teprve začaly dít. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, jak se cítil. Mohl být uvězněn v něčem, co by po zbytek svého života nechtěl dělat."

Plachý, samotářský a s větším zájmem o skládání hudby než všechnu tu práci, která souvisí s její propagací, podle Alison Moyet Vince následně vycouval z Yazoo ze stejných důvodů. Rozpad depešáků byl docela přátelský: dál s nimi po oznámení odchodu nějakou dobu spolupracoval. A když první singl bez něj slavil úspěch, bylo trio optimistické. Pak přišel další šok.

Následující "The Meaning Of Love", chytlavá melodie, od které očekávali, že si povede dobře, byla propadák, a jejich druhé album novináři strhali. Pro dříve jen sporadického textaře Martina Gorea byla jeho nová role přítěž, a přestože se "A Broken Frame" oddaným fanouškům prodával slušně, důvěra v Depeche Mode, jak se zdá, zmizela s neučesaným Clarkem.

"All that we need at the start is universal revolution (that's all)"

"And Then"

Skupina rychle odmítá jakýkoliv náznak toho, že militantní socialismus dalšího LP "Construction Time Again", byl úmyslný pokus dospět.

"První album bylo velmi mladé a sladké a od té doby nám lidé říkají, že se snažíme dospět," povzdechl si Gore. "Už s druhým albem jsme na tu frázi byli alergičtí. Není to něco, o co se snažíš... prostě se to stane."

Své nové povědomí přičítají cestě na Východ, která je naučila, že jsou horší místa k životu než Basildon. To samo o sobě však nestačí - The Police zažili Indii bez znatelných změn, tak jak je možné, že měl krátký pobyt v Thajsku na Depeche Mode takový vliv?

"Myslím, že je to způsobem, jakým jsme byli všichni vychováváni," vysvětluje Gahan. "Jako mladiství jsem měl špatné zázemí, měl jsem problémy s policií a dával jsem se dohromady s lidmi, kteří se dostávali do potíží - všechny ty malichernosti, hloupé maličkosti, které pořád opakuješ. Potom jsem se ve škole rozhodl, že se mi nelíbí, jak se mnou zacházejí, takže jsem se tam v posledním roce sotva objevil. Od desíti let si vybavuji docela živě věci, které se prostě nezdály být v pořádku, a myslím si, že jsme všichni měli tento druh všeobecné výchovy dělnické třídy."

"Pak, když vidíte věci, které jsou ubožejší, než jste kdy viděli, když jsme viděli žebráky a malé děti, které k nám přicházely v nechutných špinavých šatech, které na nich visely, jak se nabízejí nebo natahují ruce pro jídlo... Když zažijete tohle, začne vám docházet, jak jsme na tom všichni tady dobře. Byli jsme v opravdu drahém hotelu plném byznysmenů, ale jakmile jsme vyšli za bránu, byl to úplně jiný svět."

"Nikdo z nás by tohle nikdy neviděl kdyby nebylo skupiny. Bylo mi 17, když jsme začínali a očividně jsem za tu dobu tak jako tak hodně dospěl, ale vyzrál jsem mnohem rychleji než kdybych těch posledních pět let pracoval v Sainsbury's."

Na rozdíl od mnohých, kteří se jednoho rána probudí se sociálním cítěním, se skupina na městská komanda nezměnila přes noc, ani je nepopadlo nekontrolovatelné nutkání vklouznout do bot doktora Martense a vaťáku. Nezměnili svůj zvuk, jen trochu pozměnili slova.

Najednou si každý pobrukoval nechutně chytlavý refrén "Everything Counts" (základní poselství: kapitalismus není moc hezký) a po žvanění klonů The Clash nebo manifestu Spandau, že deprese potřebuje hédonismus a politika se neslučuje s potěšením, byly tyto seriózní, až bolestně upřímné a prosté objevy vítány. Depeche Mode jsem uvěřila způsobem, jakým mě nikdy nepřesvědčili Heaven 17 nebo ABC a jejich kosmetický socialismus pro nepracující třídy, s Daily Mirror a videem v každé domácnosti. A i když basildonští kluci nutně nejsou tak sebevědomě chytří, nakonec jsou to oni, kdo píší lepší melodie.

Depeche Mode rádi samplují, nahrávají zvuky a mění je na rytmické linky nebo noty. Poslední album obsahuje mimo jiné Martinovo kašlání, víko pánvičky shozené po schodech, a letušku dělající zmatky během obvyklých bezpečnostních pokynů. Podle svých slov se tím vším stali trochu posedlí, trávit dny prací na jednotlivých zvucích, a mít trochu trpělivosti s tím, že takové techniky mohou hraničit s pirátstvím. Příklad: Jeden z nejznámějších zvuků bicích na počítači Fairlight, který používal Trevor Horn [britský hudební producent, skladatel a hudebník] na spoustu zvuků Frankie, je ten od Led Zeppelin...

Alan Wilder: "Štípli jsme..."

Andy Fletcher: "Pšt!"

"Ne, nevadí mi to přiznat. Štípli jsme beat z jedné z nahrávek Frankie a přidali ji na naši dvanáctipalcovku. Mám tím však na myslí zvuk, ne nápad. Stejně, není to zvuk bicích, který prodává album, je to celá písnička a hudební nápady. Byli bychom rádi, kdyby lidé brali naše zvuky a samplovali je. Nemyslím si, že můžeš stát v cestě technologii, jen musíš mít nápady a představivost, abys je použil originálním způsobem.

"Na nahrávání jsme měli chlápka, všechno, co jsme po něm chtěli bylo, aby jen hrál na všechny ty různé bicí nástroje. Měl jich velkou sbírku a my jsme je samplovali pro pozdější použití. Řekli jsme mu, že doufáme, že se necítí být tím vším okraden. Nebylo pochyb, že pochopil, co děláme. Potom nám poslal účet na samplovací poplatek, konzultační poplatek, bůh ví, co všechno ještě... mluvil se svazem hudebníků, který ho očividně předvědčil, že to, co děláme, je naprosto nemorální a on nám naúčtoval šestinásobek částky, na které jsme se dohodli."

"Problém byl v tom, že studoval léta a znal všechny ty mistrovské údery nebo tak, ale všechno, co jsme chtěli, byl jeden úder na buben a to mohl udělat kdokoliv z nás," dodává Gore zlomyslně. "Měli jsme si od něho ty bubny jen půjčit."

"I don't want to start any blasphemous rumours but I think God's got a sick sense of humour."

"Blasphemous Rumours"

Rodiče kupují alba Depeche Mode k Vánocům a nikdo by si nepomyslel, že takoví růžovolící chlapci mohou být škodliví nebo podvratní. Nedělají si žádné iluze o dopadech svých textů, ale vychutnávají si skutečnost, že jim jejich image dovoluje trochu víc zariskovat. Explicitní analogie mezi sexem a společností v "Master And Servant" se vloudila do stínu "Relax", ale jejich vystoupení na TOTP s "Blasphemous Rumours", melodramatickým příběhem, který naznačuje, že to bůh v hlavně nemá tak úplně v pořádku, mělo za následek - jak tvrdí - příval stížností a napomenutí producenta Michaela Hurlla [britský televizní producent zábavných pořadů, mimo jiné Top of The Pops].

"Následoval válečný film nebo něco takového, nebo někomu předtím ve zprávách ustřelili hlavu, ale to není podstatné," říká Gahan cynicky.

Na zpáteční cestě do hotelu jednou pozdě večer se Andy Fletcher přiznává, že se pořád každý večer modlí "což je trochu pokrytecké, ne?" Andy se rád doznává, hlavně k uhozeným popovým písničkám. Konspiračním tónem se přizná, že zbožňuje nejnovější singl Limahl / Julian Lennon / Shakatak a příštích dvacet minut je bude buď zpívat nebo analyzovat, pravděpodobně jako pokání. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli byl vychován jako katolík, ale místo toho jsme dostali do dlouhé diskuze o veřejných školách...

"My little girl won't you come with me... I'm going crazy with boredom... I'd put your leather boots on / I'd put your pretty dress on"

"Something To Do"

Martin Gore zastává teorii, že v místech tak nudných jako Basildon jsou jen dva způsoby, jak přežívat: "Můžeš se stát úplný budižkničemu - ochlasta, který chodí každý večer pít, přivlastní si přízvuk chlápků z East Endu a tak. Nebo prostě začneš nosit dámské oblečení - to je vše, z čeho si můžeš vybrat."

Nabízí se otázka, co si vybral zbytek skupiny. I když se nezdá, že by moc pili a averze k East Endu je společná všem. Přinejmenším na veřejnosti nosí všichni kalhoty.

Na pódiu je Martin aktuálně obvykle oblečený do černé krajkové košilky, kterou jednou v noci našel zavěšenou na jejich tourbusu, kožených kalhot zdobených pouty a kožené minisukně, jakou jste mohli vidět na obálce Smash Hits. Gore nyní žije v Berlíně, mluví plynně francouzsky a německy a vypadá to, že pravidelně čte, ale jeho texty připomínají spíše deník úzkostmi sužovaného adolescenta.

"Myslím, že hodně chlápků v publiku si myslí, že jsem teplouš," směje se.

"Ale já se tak cítím šťastný. Vždycky jsem trochu obdivoval Boy George a každého, kdo zaujme tak extrémní postoj. Jsme v pozici, kdy můžeme do jisté míry ovlivňovat - ne přimět každého, aby nosil sukni, ale lidi mají k těmto věcem trochu víc otevřený postoj, zvlášť pokud jsou někteří macho týpci, kterým se líbí naše hudba. Jenže, spousta věcí je vždycky mnohem víc přijatelných, pokud image odpovídá popové skupině."

"Spousta chlapů v publiku ani nepřemýšlí o tom, že má na sobě Martin sukni nebo tak," dodává Wilder. "Za jiných okolností by z něj vymlátili duši, ale když je na pódiu, tak se jim to líbí. Není to tak děsivé, na pódiu je to víc akceptovatelné."

Fletcher přispívá příkladem. "Kdyby například přišel Pat Nevin do Chelsea v kožené sukni, dočkal by se nepěkného uvítání..."

Ten člověk je mistrem mírného slova.

Během "Somebody", slabošského a, jak na tom trvá skupina, spíš upřímného love songu, bedňáci po stranách publika pantomimicky předvádějí ječivá kytarová sóla zatímco Martin zpívá.

Mám ráda muže, kteří provokují takovou nejistotou mezi nevyléčitelnými macho a nakonec to bude asi důvod, proč mám ráda Depeche Mode. Taky to může být důvod, proč jsou tak často podceňovaní.

Kdyby se Joe Strummer začal oblékat do šatů a zabýval by se otevřeně jinými emocemi než hněvem, bez křiku a neskrytý za kytarou houpající se kolem jeho rozkroku, brali byste jej vážně?

Zamyslete se nad tím...

Autor: Sheryl Garratt.
Zdroj: The Face, únor 1985, dostupné na DMTVArchives