Můj DM moment: Tim Simenon

Britský producent elektronické hudby Tim Simenon (Bomb The Bass) a velký fanoušek DM vypráví o svém vztahu k Depeche Mode a vzpomíná na spolupráci během nahrávání alba Ultra.

Dospěl jsem velmi brzy, protože jsem od mala nežil se svou rodinou. Vyrůstal jsem v Londýně, hudbu jsem si začal kupovat, když mi bylo asi deset. Byl jsem fascinován zvukem. Nakonec jsem se začal bavit s lidmi, kteří mě přivedli k hudbě a kolem 14-15 let jsem už dělal Dje. Po maturitě mi bylo jasné, že se hudbě budu věnovat celý svůj život. Následovali tři roky vysokoškolských kurzů na SAE Institute (School of Audio Engineering) v Severním Londýně.

Jednoho dne jsem se seznámil s Jamesem Horrocksem, který provozoval vydavatelství Rhythm King. Věděl, že dělám Dje, a také že jsem tou dobou měl omezené technologické možnosti - měl jsem v podstatě jen dva pytle desek a nápad. Poskytl mi dva dny ve studiu s producentem Pascalem Gabrielem, který mi pomohl nápad realizovat. Úspěch byl ohromným překvapením. Pracoval jsem v restauraci jako číšník, když první album Bomb The Bass vstoupilo do hitparád na páté pozici v žebříčku a pamatuji si, že jsem den nato majiteli restaurace řekl, že mám asi novou práci.

Připadá mi, že od roku 1988 vše, co jsem dělal, směřovalo ke spolupráci s Depeche Mode. Byl jsem jejich velkým fanouškem od chvíle, kdy jsem si vyzvedl kopii Some Bizzare s jejich fotkou. A protože Rhythm King bylo součástí Mute a sdíleli spolu kancelář, vše do sebe zapadalo. Znal jsem Daniela Millera a vídal jsem Davea a Martina, když se potloukali kolem. Jednoho dne v roce 1988 se mě Miller zeptal, jestli bych nechtěl udělat remix "Strangelove", v podstatě můj první remix vůbec.

Když odešel Alan Wilder a hledali nového producenta, bylo mé jméno už ve výběru. Domnívám se, že se Martinovi a Daveovi líbilo album Gavina Fridaye, které jsem dokončil před rokem. Tak mi Miller zase zavolal a řekl mi, že by se se mnou chtěla skupina sejít a přehrát mi nějaká dema, která zrovna napsala. Šel jsem do jejich kanceláře na poslech a přestože měla velmi obnaženou strukturu - kytara, hlas a jednoduchý beat - měla i melodii a já byl úplně unesený.

Pamatuji si, že jsem byl nervózní. Daveovo zdraví bylo křehké a nebylo jisté, jestli bude skupina fungovat dál. Daniel mi řekl "Hm, prostě to zkus, třeba rozpracuj ty tři nahrávky," a ten pocit jsem měl pořád. Nepřipadalo nám, že děláme album. A nebyl to ani záměr skupiny. Martin napsal jen ony tři písničky, takže na album nebylo dostatek materiálu. Studio, ve kterém jsme pracovali, bylo velmi pohodlné, aniž by bylo zbytečně okázalé. Mohli jste tam prostě vejít a pohodlně se usadit a skupině se to moc líbilo. Postupem času nabýval Martin přesvědčení, že chemie mezi námi funguje. Během Vánoc jsme měli přestávku, za tu dobu napsal další tři písně a tak jsme pokračovali. Nakonec jsme skončili v LA, kde tehdy bydlel Dave, abychom nahráli vokály. Bydlel jsem v hotelu, pamatuji si, že jsem se šel projít a když jsem se vrátil, hotelový manažer mi řekl: "Tvého kamaráda Davea právě odvezli do nemocnice."

Kupodivu se postavil na nohy a za dva týdny jsme byli zase ve studiu. Byl tam se sponzorem a my jsme prostě nahrávali vokály, jako by se nic nestalo! V jednu chvíli byl klinicky mrtvý a najednou zpívá "Barrel of a Gun" jako by se nic nestalo! Album se nám podařilo dokončit téměř bez potíží. Bylo to bláznivé, ale zároveň i báječné období. Byl to jeden z nejlepších roků mého života, fakt. Album vznikalo s pocitem, že nikdy nevznikne, takže s ohledem na to, co jsme udělali, je prostě fenomenální.

27.5.2013
Zdroj: Electronic Beats