Mezi make-upem a morálkou

To, že se jim ostatní pořád vysmívají a označují je za nedomrdlé synthi popíkaře, je pěkně štve. S víc politickými tóny a písničkami jako "People Are People" a "Master & Servant" se už nějakou dobu snaží uprchnout z ghetta popu pro náctileté. Přitom je Martinu Goreovi a spol. jasné, že se jejich publikum stále ještě rekrutuje především z řad módní mládeže. Jak se Depeche Mode snaží najít z této svízelné situace cestu ven sledoval Ulf-Gunnar Switalski, který skupinu doprovázel na jejím turné po Anglii.

Moře bouří. Jen málo rybářů navlečených do tlustých svetrů, pláštěnek a gumáků po kolena se odvážilo na břeh, který se nachází jen pár kroků od koncertní haly. Čerstvý vzduch proudí zálivem a nese s sebou slanou chuť mořského vzduchu.

Temná atmosféra Cornwallu pokračuje v Coliseum, moderní hale, plné rozruchu.

"Viděli jste, jak lidi venku tahali pytle s pískem", ptá se Dave svých kamarádů. "Má se přihnat největší příliv za celou sezónu."

Ovšem nejen rozbouřené moře vyvolává na jinak spíš veselých obličejích Depeche Mode chmurný stín; jejich vystoupení v St. Austell obecně nebylo moc přáno. Nejenže skupina posledních pět dní vůbec nezkoušela, protože Martin Gore chtěl ještě na několik dní navštívit svou německou přítelkyni v Berlíně a na londýnském letišti Heathrow přistál teprve včera. Také hlášení pořadatele, že se v předprodeji prodalo jen 800 vstupenek, na náladě nepřidalo.

Když Dave Gahan, Andy Fletcher, Alan Wilder a Martin po dvou zvukových zkouškách odjíždějí do 15 kilometrů vzdáleného hotelu, skáčou si vzrušeně do řeči a snaží se vyjasnit, jak by se daly nejsnadněji vyřešit možné nesnáze. Alan měl problémy s programováním svého emulatoru - přestávky mezi písněmi se jim zdály příliš dlouhé.

Je dobře, že producent Depeche Mode a génius Daniel Miller vždy zachovává všem prospěšný klid a už jen svou přítomností dává hochům pocit jistoty.

Zrzavý Andy Fletcher má však úplně jiné starosti: Padla na něj odpovědnost se poprvé v dějinách svých popových všedních dní sám nalíčit! Na šesti předcházejících turné po Evropě to trpělivě zařizovala Daveova přítelkyně Joe. Tentokrát zůstala doma v Basildonu, aby dokončila své vzdělání.

Na nevinnou otázku, kde začít s make-upem se na kolegu ze skupiny sneslo aspoň tucet rad. Vážně, ale ne bez ironického podtónu, zastává Alan názor: "V podstatě je to jedno, kde začneš. Někteří lidé si nejdřív nalíčí čelo a potom tváře, ale hlavně nezapomeň na krk, aby nebyl vidět ten přechod. Však ty víš, co myslím." - "A někteří lidé začínají u nosních dírek," dává k dobru Martin.

V podstatě se tato krátká konverzace nesla v žertovném tónu, ale jakmile Andy o chvíli později nesměle zaklepal na dveře Martinova pokoje, se svým zrzavým obočím namalovaným sytě na černo, dochází mi, že to myslel vážně.

Martin bere do ruky krém a odstraňuje líčení, aby jej posléze o něco decentněji opět nanesl. Andy kouká nevěřícně do zrcadla a ptá se, jestli by si neměl namalovat výraznější linky. Avšak jakmile Martin z tašky vytáhne bílou tužku, mávne nad tím rukou "To je na mě moc excentrické."

Zato Martin líčení miluje a má s sebou celý arzenál malovátek. Kriticky se podívá do zrcadla než z kufru vytáhne své černé kožené šaty a přehodí přes ně těžké kovové opasky.

Když nastupujeme do minibusu, který vyzvedává skupinu z hotelu, protože velký tourbus nemůže projet křivolakými uličkami rybářské vesničky, panuje znepokojivý klid.

Krátký pohled do haly zažene všechny obavy, že nebude zaplněná. Paní u pokladny hrně hlásí, že musí prodat už jen 200 vstupenek, aby mohla zavřít kasu. Venku v dešti stojí hrstka fanoušků, kteří čekají už od 10 hodin od rána - v naději, že zahlédnou nebo dokonce získají autogram od svých hvězd. Někteří z nich se zachumlali do spacáků, které si přinesli s sebou. Na otázku, co je vede k tomu tady čekat v ukrutné zimě, jen pokrčí rameny. "Depeche Mode je nejlepší skupina na světě a já jsem pyšná, když od nich mám autogram", vysvětluje 17ti letá dívka, která mne prosí o vstupenku, protože "Nemá žádnou práci, ani žádné peníze".

Když zhasne světlo a bicí automat tvrdým rytmem ohlásí začátek koncertu, vypukne v hale vřava. Opona se zvedá - a dav šílí, jakmile zaznějí první tóny "Something To Do", jedné z písní z nového alba "Some Great Reward".

Pódium se podobá průmyslové krajině s kupou syntezátorů, velké kovové konstrukci, která Daveovi slouží jako můstek do další úrovně, v chladných modrých barvách, kterými se skupina prezentuje. Už jen z optického hlediska pódium vypadá jako kulisy k industriálnímu muzikálu, ve kterém Depeche Mode hrají hlavní roli a sdělují teze o lásce, společném životu a útlaku. "About the world we live in and life in general", stojí na obálce "Some Great Reward" a dostatečně vystihuje hlavní myšlenku nových skladeb.

Publikum je s novým zvukem skupiny, mnohdy jízlivě označované za teenagerovské popaře, očividně spokojeno. Vypadá to, že nechalo časy, kdy stál Dave stydlivě za mikrofonem a zpíval "Photographic Pictures", stejně tak za sebou jako sama skupina.

"Tato turné jsou vlastně jen dárek pro naše fanoušky," vysvětluje mi Alan později v šatně. "Zajímavé a zábavné nám to připadá jen prvních několik týdnů, pak už je to jen rutina."

V šatně panuje nenucená nálada. Navzdory všem pochybnostem byl koncert povedené představení. Spokojenost je vidět všem čtyřem na očích. Dave začíná vtipkovat a Martin a Alan rozdávají autogramy, které autobusák Don, který Depeche Mode vozí na všech turné, odnáší za dveře netrpělivým fanouškům. Jen Andy je u konce s dechem a myslí jen na svou postel.

Předtím se ještě koná návštěva fanoušků. Třem dívkám se podařilo proniknout do šatny a nechat se vyfotit se svými miláčky. Angličtí teenageři se vůbec zdají být fascinování kapesními foťáky, neviděl jsem žádnou holku, která by v kapse neměla po jednom cvakátku.

Příští ráno se opět scházíme u snídaně v hotelové hale. Andy vstává jako první, aby se prošel a zahrnul se před nadcházející cestou autobusem nejnovějšími vydáními popových časopisů. Martin u snídaně kašle, trochu se nachladil. Není divu, vzhledem k silnému větru, který vane od moře.

Alan schovává své ospalé oči za zrcadlovkami a ve svých černých kožených kalhotách vypadá jako pravověrný rocker. Dave přichází z peřin jako vždycky poslední a hned si zas lehne, když skupina opět sedí v autobuse.

Daniel Miller se vrací do Londýna, aby nachystal práci ve studiu, která předchází druhému dalšímu vystoupení.

"Jako další vydáme EP se čtyřmi písničkami. Budou na něm 'Somebody' a 'Blasphemous Rumours' a dodatečně dva živé záznamy z koncertu", vypráví Alan, který se uvelebil v koutě, zatímco Andy baví autobusáka zážitky s fanoušky. "Don si vždycky vezme stranou ty nejmenší fanynky a vezme je do autobusu", směje se Martin. Oni sami se malým holkám raději vyhýbají, I když během celého turné spí v posteli pro dva. O to, aby druhou postel neobsadil někdo jiný, se starají přítelkyně, které se skupinou tráví aspoň víkendy.

Cesta autobusem se zdá být nekonečně dlouhá. Martin mě varuje před Hanley, malým ušmudlaném průmyslovém hnízdě, kde na posledním turné trčeli přes noc, protože kromě nudné vesnické diskotéky a nespočetně mnoho obchodů se starožitnostmi, město nenabízí žádnou zábavu.

Vzpomněl jsem si na jeho slova hned, jakmile jsme najednou stáli před starou zrezlou budovou, která spíš něž koncertní halu připomínala opuštěnou továrnu.

Ve společenské místnosti mají Debbie a Linda plné ruce práce s posledními přípravami na večeři. "Dobře si pamatuji, jak jsem se účastnila prvního turné Depeche Mode", vzpomíná Debbie, která má na starosti celkem 22 lidí. "Tehdy byli kluci tak stydliví, že ani nic neřekli, když jim naše jídlo nechutnalo."

Zatímco jí Alan a Martin svá vegetariánská jídla, větří Andy příležitost pomstít se za včerejší večer, kdy si utahovali z jeho problémů s líčením. Chytne prolétající mouchu a provokativně se zeptá: "Co myslíte, kolik nožiček jí můžu vytrhnout, aby přesto mohla létat?" Martinův pohled potemní, Alan na chvilku odložil lžičku. Davea to moc nezajímá, protože ke své radosti zrovna přišla jeho přítelkyně Joe. Oba se zdraví jako manželé, nevzrušeně, bez vášnivého objímání sedí vedle sebe. Využívám příležitost, abych se Martina, který napsal většinu textů, poptal na anglickou mentalitu. Dojem, že milostné vztahy většinou vyústí do poměrů podobných manželství, je správný. "Anglická děcka, hlavně holky, jsou odmala vychovávána tak, že je pro ně nejdůležitější najít si solidního partnera, vzít si ho a mít děti. Taky jsem byl v takové situaci a celý můj život se zdál být určený jen pro toho jednoho člověka," říká Martin. "Německá mentalita je úplně jiná, když přijde na lásku a sex. V anglických magazínech pro teenagery například nejsou žádné poučky. Němci jsou více otevření."

Milostné vztahy jsou také hlavními tématy na novém albu Depeche Mode. Zatímco "Construction Time Again" a poslední singl číslo jedna "People Are People" zaujímají politická stanoviska, nové písničky mají mnohem víc osobní a atmosférickou podobu.

"Hlavě nechceme být spojování s politickou image. Když jsi předtím diskutoval s Alanem, bavili jste se o vážnosti. Nemyslím si, že jsou víc osobní písničky, písně o lásce, zároveň pitomé."

Důkaz mi poskytne o dvě hodiny později před více jak dvěma tisíci nadšenými fanoušky, kteří ztichnou, když Martin přednáší svou melancholickou baladu "Somebody" a po odznění klavíru z kapsy vytahuje hrací skříňku a jemně ji otáčí zatímco zhasínají světla.

"Přání změnit publikum bylo hlavně přání změnit nás, protože my sami jsme už nebyli spokojení s tím, co jsme dělali," vypráví později Alan v šatně. "Nepřáli jsme si to bezvýhradně vědomě, ale oslovili jsme nové lidi, aniž bychom ztratili publikum z řad teenagerů. Staré hity hrajeme už jen jako vyjádření díků fanouškům."

Autor: Ulf-Gunnar Switalski
Zdroj: Musikexpress, listopad 1984, dostupné na DMTVArchives