Live: Depeche Mode

Praha, Paegas Arena, 4.9.2001

Poprvé jsem DM viděl v akci v roce 1993 na Letné. Show byla úžasná, Gahan se mohl přetrhnout, fanoušci jásali, prostě skvělý zážitek. O pět let později se skupina vrátila, tentokrát do Sportovní haly a bez Alana Wildera. V tu dobu jsem asi neměl pravou náladu a koncert se nijak zvlášť nelíbil. Depeche nepůsobili přesvědčivě. zvuk nebyl nic moc a Gahan vypadal unaveně. 

Už to není ono, už nemají co nabídnout, honilo se mi hlavou. A když letos vyšlo nové album. kacířská myšlenka se mi potvrdila. Nemastné neslané skladby, z nichž snad jen dvě stojí za poslech, aranžmá, nesourodý celek - Gore už sám sebe nepřekoná a měl by přestat nebo se vrátit ke kořenům z osmdesátých let. 

Zhruba takhle negativně jsem se připravil na 4. září. Vůbec jsem si nechtěl připustit, že by mě koncert mohl nějak rozhodit, nebo dokonce donutit změnil názor na Exciter a na poslední roky kapely. Ale nepředbíhejme.

Vyprodané Sportovce (nějak mí ta Paegas Arena nejde na jazyk) se jako předskokan představil elektronický průkopník Fad Gadget - byly doby. kdy bylo pořadí vystoupení opačné. Těžko říci. zda diváci tleskali jeho muzikantskému umu nebo výstřednostem. Zpěvák lezl po konstrukci ozvučení. snažil se překousnout šňůru od mikrofonu, svíjel se na zemí. Samotná hudba nebyla špatná. publikum však netrpělivě vyžadovalo své oblíbence. 

Ti se dostavili asi deset minut po Gadgetovi za zvuku Easy Tiger a části Dream On. Následovala vypalovačka Dead Of Night a pomalejší Sweetest Condition. Takový úvod mě nenadchl. Dave byl sice živější. zvuk kvalitnější, pořád jsem byl ale podezíravý. Připadalo mi, že ti 'praví' depešáci už nejsou. A pak se to, ani nevím jak, stalo - někdy uprostřed Freelove jsem prozřel, otevřely se mi oči a já zjistil, že mě to vlastně baví, že to jsou přece ONI. 

Nechal jsem se pohltit atmosférou a každou další skladbu jsem si užíval. Setlist mi najednou přišel nápaditý, všechno do sebe zapadalo. novější věci zněly vedle starších kousku přirozeně. Ve chvíli, kdy zazněly Halo, Walking In My Shoes nebo In Your Room. se o mě pokoušely mrákoty. Fanouškovský zápal se mé ale držel i u nejnovějších Breethe či When The Body Speaks. Vystoupeni rychle dospělo ke konci a přišel přídavek - závěrečná Never Let Me Down Again by rozpálila i kámen. 

DM se tentokrát soustředili především na hudbu, celý soubor včetně tradičních doprovodných vokalistek hrál s obrovským zápalem. Nadstandardní výkon odvedl bubeník Christian Eigner, díky kterému zněly excilerovske skladby opravdu zajímavě. Vydařené byly i mezihry, které se pomalu stávají depešáckou specialitou. Letošní verze byly opravdu vynikající, Enjoy The Silence budiž příkladem za vše. Gahan předváděl tančení kreace, které asi kdekoho překvapily - nebral se moc vážně a chyběla jeho tradiční gesta. 

Změna to určitě nebyla k horšímu, doba se mění a Dave s ní, Scéna byla oproti minulým turné chudší, celkový dojem ale o to lepši. Videoprojekce (jako obvykle od Corbijna) doprovázela jen tři písně. Působivé bylo zejména kino s motivem padající kapky k Waiting For The Night. Znovu zde platilo, že málo někdy hodně.

Letošní zastávka DM v Praze se mimořádně vydařila. Skupina nepatři do starého železa, zraje jako vino a navíc se jí vrátil ztracený syn Ano, přiznávám, jsem názor. Exciter je vlastně fajn,