LA Times: Uctívání s Depeche Mode

Reportér LA Times Chris Willman hodnotí koncert Depeche Mode na stadionu v Rose Bowl: S 'americkým' pohledem na věc hledá u hudby Depeche Mode paralelu k Pink Floyd nebo Princeovi.

"Je to náboženství... o tom není pochyb," zpíval Dave Gahan nedávno na sobotním koncertě Depeche Mode v Rose Bowl, a zdůrazňoval něco, co bylo jasné všem věřícím i nevěřícím.

Pohanské rituály nemohou být velkolepější než strašidelná podívaná odehrávající se pod oblačnou oblohou v Pasadeně. Uctívaná anglická popová skupina tam inspirovala desítky tisíc převážně do černé oděných stoupenců, aby pozvedli zapalovače k slábnoucímu soumraku ohlašujícího příchod čtveřice. Okolo 70.000 párů rukou se kymácelo v nesourodé jednotě znepokojivých elektronických textur "Sacred" a jakoby se tím vysmívali ubývající církevní mládeži.

Následující píseň byla správně načasovaná - zkázou zatížená, o Bohu pochybující "Blasphemous Rumours" - jejíž refrén zpívaly masy spolu s Gahanem ("Domnívám se, že Bůh má zvrácený smysl pro humor a až umřu, očekávám, že ho přistihnu, jak se směje"), zatímco blesky křižovali okolí Rose Bowl a snášel se déšť, který tu v pozdním červnu hraničí se zázrakem.

Depeche Mode mohou být Pink Floyd této generace, vliv prapodivného progresivního rocku je na děsivě úspěšném LP Moudů "Music For The Masses" dobře vidět: v některých temnějších okamžicích připomíná floyďáckou depresivní klasiku "Dark Side Of The Moon".

Ovšem kombinace duchovních a světských soužení během sobotního vystoupení několikrát připomínala současnějšího hudebního protějška skupiny: Prince.

Všechny ty sugestivní pohyby boky, které vokalista Gahan dělá na pódiu během zpěvu zadumaných, cituplných a většinou bolestných textů klávesisty Martina Gorea, často působí nevhodným dojmem. Stejně se mohou jevit i jeho časté povzbudivé výkřiky "Zpívejte!" Ale konfrontace Goreovy úzkosti s Gahanovou sexualitou působí zajímavým dojmem.

Gore v jedné z novějších hraných písní hledá podstatu všeho a našel "Nothing". Dále něco podobného útěše nabídnuté v "Pleasure, Little Treasure" (svěží volba a také píseň, při které se na pódiu k elektronickým klávesám přidává kytara).

Ale jestli Prince - který velebí Ježíše a sex skoro jedním dechem - hledá čisté potěšení doslova z božího pověření, Depeche Mode jej hledají v odezvě na vesmír, zanechaný nepřítomnou (nebo smějící se) vyšší mocí.

Občas to může znít docela přesvědčivě - a dokonce melodicky příjemně, ale ne zcela v souladu s Gahanovými hloupými pózami. A, ano, stejně jako u Prince, spousta písní Depeche Mode má rytmus, což byla první věc, kterou zmiňovala většina z tuctů fanoušků zpovídaných v ochozech.

Mezi těmi, kdo uvedl rytmus jako důvod pro vyjádření své podpory skupině, byl Jim Chaves, který obsluhoval jeden ze čtyř osamělých stánků s peticemi Amnesty International, a který má rád převážně taneční hudbu Modů na rozdíl od vážných introspektivních textů.

"Mezi děckama tady a fanoušky U2 je velký rozdíl," řekl Chavez, "U2 lidi většinou vědí, co Amnesty je a chtějí se zapojit. Fanoušci Depeche Mode jsou víc dětinští a zajímají se víc o sebe než o svět kolem."

Opačného názoru byla 23-letá Gina DeSantis z Glendory, které připadají emocionální a duchovní touhy v Goreových písních "nadějné".Říká, že skupina "promlouvá ke každému z nás o tom, jak můžeme světu pomoct jako jednotlivci... a z toho beatu jsem nadšená."

A v Los Angeles je z něj nadšených víc lidí než v kterémkoliv jiném městě v Americe. Svědčí o tom i to, že kapela završuje své americké turné tady, se svým prvním vystoupením na stadionu v USA.

Také na seznamu, některými přezdívaného "Monsters of KROQ": teenagerský sen OMD, kteří byli stejně taneční jako lehkovážní, Thomas Dolby & The Lost Toy People, jejichž výborná aranžmá na způsob bílý funku/be-bopu a rocku se bohužel vytratila ve zvukovém mixu a konečně anglická semipunková skupina Wire, zvláštní volba, matoucí přicházející dav s více těžkými, 'průmyslovými' zvuky, které bezpochyby měli vliv na mechanizovaný zvuk hlavních hvězd.

20.6.1988 
Autor: Chris Willman
Zdroj: LA Times