Jízdenka do vesmíru

Za Depeche Mode o pět dní dřív, o půlhodinku později

Depeche Mode nás za celou svou kariéru pozvali na různé výlety: do světů smutných lásek, tajemných zákoutí duše, ukázali nám hrany temných propastí, které se ale dají nakonec úspěšně vybalancovat. Proto tu jsou dodnes. Tentokrát se rozhodli své fanoušky unést přímo do zvukového vesmíru. Pozvánka adresovaná Rock & Popu, aby se jeho zástupce v Londýně seznámil za přítomnosti autorů s novým albem Sounds Of The Universe, se prostě neodmítá.

Za zvuky nového alba nebylo nutné letět do vesmíru, jak název dlouho očekávané novinky nabádá, stačilo nasednout v Ruzyni do linkového letadla. Ale úplně tak jednoduché to také není. Po přistání na Heathrow si zapnete mobil a z esemesky se dozvíte, že rozhovor je o pět dní odložen. Užijete si slunečný víkend u Temže a po návratu do podmračené Prahy se vrátíte do deštivého Londýna.

Brown´s Hotel je nejstarší fungující hotel v Londýně a díky poloze hned vedle snobské Bond Street také jedním z nejdražších ve městě. Co na tom, když na vás tady v pokojích čeká zpěvák Depeche Mode Dave Gahan a klávesista Andrew Fletcher. Dělí je od sebe dvě hotelová patra, spousta rozdílných názorů, ale zároveň je spojuje čtvrtstoleté přátelství a dvanáct alb Depeche Mode. Všechno se počítá. Everything Counts.

Nábor příznivců trvá

U vchodu mě zastaví hotelový portýr učebnicového gentlemanského vzhledu v cylindru: "Jak vám mohu pomoci, sire?" Na suverénní odpověď, že spěchám na interview s Depeche Mode, po anglicku slušně, ale odměřeně odpoví: "Neznám, nemůžu vám pomoci." Je to trochu signifikantní odpověď, protože Depeche Mode jsou mnohem většími hvězdami po celém světě, než v rodném Albionu. "Máte půlhodinové zpoždění," přivítá mě vzápětí kysele na recepci jejich manažerka. Po omluvě, že za diletantství pracovníků "londýnského letiště" Gatwick (je vzdáleno přes padesát kilometrů od města) skutečně nemůžu, se usměje: "Aha, Gatwick, chápu, není problém, pořád na vás čeká."

Andrew Fletcher si rozhodně s mým zpožděním problémy nedělá. V luxusním pokoji obloženém desítkami lahví coca-coly si hoví na posteli a je znát, že je to profesionál každým coulem. V první chvíli člověka napadne, že musí mít promo rozhovorů zařizovaných gramofirmou plné zuby. Briskně mě vyvede z omylu: "Podívej se, prostě to je součást naší práce a nemáme s tím žádný problém. Vím, že máme spoustu fanoušků, kteří si naši hudbu najdou, ale my ji chceme dostat i k dalším lidem. A tohle je jedna z cest, jak toho dosáhnout. Žádný problém, ptej se!"

Udýchaný z běhu z tradičně opožděného doubledeckeru (přiznejme si, není to, co bývalo, naskakovat za jízdy mi už dlouho nejde) začínám improvizovaně tisíckrát obehranou otázkou - Depeche Mode jsou spolu už téměř třicet let, jak to, že pořád držíte pohromadě? "Jsme obětí svého vlastního úspěchu," směje se Fletch a už mnohem vážněji dodává: "Pořád máme pocit, že máme v hudbě stále možnost najít něco nového a přitom bavit lidi, dokud to takhle bude fungovat, nemáme důvod nic měnit."

Nové cesty, starý terén

Existuje jen málo kapel světového formátu, které se za taková léta hudebně nevyčerpaly a nedoplnily zástup samolibých dinosaurů vedených Rolling Stones, kterým se dosud nechce do muzea fosilií. "Jasně, že se bojíme, že jednou přijde takový den," s téměř neznatelným úsměvem se konečně Fletcher rozmluví: "Až ten moment přijde, jednoduše to rozpustíme, nechceme se stát vlastní karikaturou. Když už jsi zmiňoval Rolling Stones, je fakt smutný, že se pořád vracejí ke svému zvuku ze šedesátých let a jejich asi pět posledních alb zní úplně stejně. Tohle my nikdy dělat nebudeme. Samozřejmě se toho bojíme, proto se snažíme stále natáčet dobré desky, které Depeche Mode přivedou do nových hudebních končin."

V téhle souvislosti mě napadá, že nové album Depeche Mode je plné "starých" zvuků analogových syntezátorů, na kterých kdysi svou kariéru začínali. "To byl úmysl, chtěli jsme zkombinovat tyhle stařičké přístroje, které Martin (Gore - pozn. red.) nakoupil po různých hudebních bazarech za pár stovek dolarů, s novými zvuky a nástroji a dát je do nových souvislostí. Navíc dělat s těmi starými mašinkami bylo dost zábavný."

Nové album vznikalo ve studiích v Santa Barbara v Kalifornii od května 2008 v domácím studiu Martina Gorea. "Nikam jsme nepospíchali, chtěli jsme mít na vše čas. A navíc začala americká volební kampaň, to je potom složitý, vlastně vtipný, protože jsme fandili Baracku Obamovi, který měl hned vedle našeho nahrávacího studia svůj volební štáb, tak jsme dostávali samolepky, odznáčky," rozesměje se. "My mu to ale vážně přejeme. Nikdy jsme nebyli politicky angažovaná kapela, ani politiku do naší hudby nikdy nechceme cpát, ale své politické názory samozřejmě máme. To je ale naše osobní věc."

Sounds Of The Universe je za jejich kariéru už dvanáctým albem. Pořád je baví společné nahrávání? "Když se ohlédnu zpátky, někdy to byla velká zábava, jindy moc ne, u Sounds Of The Universe to rozhodně zábavný bylo. Také díky všem spolupracovníkům ve studiu, kteří na album vnesli jiný pohled a při poslechu demo snímků nás svými názory v mnohém inspirovali.

V obchodě jsou konzervativci

Nové album vychází opět na značce Mute Records, kterou ovšem před několika lety koupil major label EMI. Mute byly léta symbolem prezentace nezávislé muziky a Depeche Mode byli jednou z jejich vlajkových lodí. Jak se dnes oni dívají na časy "před EMI" a "s EMI"? "Stále se považujeme, že jsme kapela od Mute, vydáváme pod jejich hlavičkou, EMI je prostě náš příbuzný. Nemáme s tím problém. Máme s nimi uzavřenou smlouvu na toto album, kde a jak vznikne případná příští deska, je na našem rozhodnutí."

Fletch ale dává jasně najevo, že s distribucí alb přes Internet, nebo založením vlastního labelu příliš nepočítají: "Přemýšleli jsme o tom, že album vydáme svým nákladem, ale po spoustě diskuzí jsme se shodli, že to nemá smysl. Byla by to pro nás spousta práce navíc. Museli bychom si k tomu sehnat nějaký tým, který by se o to staral, nepřetržitě s ním komunikovat, dohlížet na věci okolo, ale my se chceme soustředit jen a jen na vlastní hudbu. Tohle by pro nás byla komplikace. Tohle vidím spíše jako šanci pro mladé a nové kapely, my už jsme někde jinde. A co se distribuce skladeb přes Internet v mp3 formátu týká, já tomu nevěřím. Věřím v to, že si lidi vždy najdou cestu k cédéčkům nebo vinylům, které jsou po zvukové stránce přece jen stále mnohem kvalitnější. Dnešní mladá generace bere za kvalitní sound to, co slyší ve svých iPodech, ale to není pravda. Chápu, že od vydání našeho minulého alba se vývoj neuvěřitelně zrychlil a kdo ví, kam se vyvine třeba za dva roky. Možná se budeme divit."

Čo bolo, to bolo

Ožehavým tématem při rozhovorech s Depeche Mode býval odchod Alana Wildera v polovině devadesátých let. Fletch o tom dnes mluví s klidem a nadhledem: "Podívej se, on se takhle rozhodl,

nikdo ho nevyhazoval. Dodnes nejsme kamarádi, nemluvíme spolu, nevídáme se. Žije někde v nějaké velké vile na pobřeží, do Londýna jezdí málokdy, vlastně se téměř nevídáme... vím, je to divný. Chybí nám jako člověk, ne jako muzikant. I když musím uznat, že je mnohem lepší klávesák než já." (smích) To bylo míněno vážně? "Tím si buď jistý. Věř mi!"

Když už jsme se vrátili do minulosti, vzpomněl jsem si na Fletcherův pravěký projekt ze sedmdesátých let minulého století s jiným bývalým členem DM Vincem Clarkem. No Romance In China lze svým způsobem považovat za embryo budoucích Depeche Mode. "To snad dnes už ani nestojí za zmínku, měli jsme pár písniček, odehráli pár koncertů, Vince zpíval, já hrál na basu. Nikdy jsme žádné album nevydali. To fakt dnes nestojí za řeč." (smích)

Fletcher je jediný ze současných i bývalých členů, který se nikdy neprezentoval s vlastním sólovým projektem. "Proč? Nikdy jsem tyhle ambice neměl," stroze, možná trochu uraženě odpovídá. Ani v budoucnu? "Ne, prostě ne, baví mě práce v Depeche Mode, produkuju desky, dělám DJing, takhle jsem spokojený. Navíc mám rodinu..." Pravda, jak se vlastně dívají na tvorbu svých electro-tatínků jejich potomci? "Ne, že by nás neposlouchali, ale největší přínos vidí v tom, že tátové hrají ve slavné kapele a díky tomu můžou chodit zdarma na koncerty svých miláčků. Takže zařizuju spíše lístky na The Killers než na naše koncerty."

Andy je příjemně upovídaný, až jej manažerka rázným příchodem přeruší, že na novináře dole už nějakou tu chvíli čeká Dave. K výtahu mě Andy vyprovází se slovy: "Hele, pozor, on má dnes nějakou blbou náladu."

Dinosaurus se baví

Omlouvám se proto za zpoždění, ten den v Londýně už potřetí. Protáhl se mi rozhovorem s Andym, říkám při příchodu do hotelového lounge, kde už čeká Dave Gahan. "Cože, Fletch je pořád tady?" směje se, po špatné náladě ani stopy. "Co tam pořád nahoře dělá?" Doufám, že jsem Andyho nenaštval zmínkou, že on jediný nikdy nevydal sólové album, trochu jsme se u toho zapovídali, vysvětluji. "Fletch a vlastní album?" téměř hurónský smích. "To nemyslím zle. Ten nic v tomhle směru nedělá. Má úplně jinou perspektivu pohledu na hudbu. Výborný producent, skvělý muzikant, je spolehlivej na turné, jsme prostě kamarádi, co si hudebně rozumí, ale že by dělal vlastní desku, to určitě ne..." vysvětluje velmi přesvědčivě, v pozitivním tónu Gahan.

Davida Gahana jsem měl příležitost vidět poměrně z blízkosti několikrát, ať už jako frajírka v černé kožené bundě na konci osmdesátých let, nebo vybledlého, pohublého narkomana z dob příznačně nazvaného alba Ultra (1997). Tentokrát vedle mě sedí energický, upovídaný a evidentně vyrovnaný chlapík, kterému rozhodně blížící se padesátiny hádat nemůžete. Už jen kvůli jeho klasickému krátkému sestřihu a la 80. léta, dekadentnímu černému outfitu s rozhalenkou a se stříbrným křížkem na hrudi. Hrdým, sebejistým úsměvem jasně dává najevo, jak ho sláva baví. "Věřím, že naši fanoušci vědí, že do všeho jdeme srdcem úplně naplno. Pro mě jsou koncerty naprosto zásadní záležitost, když kolem sebe z pódia vidím ty tisíce, desetitisíce fanoušků, tak je přece nemůžu zklamat a něco na ně hrát. Nelžu, když řeknu, že v každé písničce, co odzpívám na pódiu, je kus mého charakteru. Vždy do toho dám všechno. Třeba půl hodiny po koncertu nemůžu ani zvednout hlavu. Čím je člověk starší, tím je to samozřejmě náročnější. Ale je to moje volba, moje výzva. Každopádně, kdybych dělal na ulici to, co na pódiu, tak by mě možná zavřeli." (smích) Věřím, že roční turné, obzvlášť když máte doma tři děti, může být v jeho věku docela náročné: "Rodina. Vlastně to je to hlavní, co vážně postrádám. Chybí mi, že nemůžu prožívat se svými dětmi jejich trable a radosti, ale jinak s koncertováním nemám pořád žádný problém. Baví nás to."

Z Basildonu do Big Apple

V té souvislosti mě napadá, že nové album je i na poměry Depeche Mode hodně melancholické, jako písničky kluků, kteří pořád hrají v malých předměstských klubech v Basildonu. "Počkej," směje se. "Ty se snad divíš? Znáš snad naše desky, tak co jsi čekal? Vždy jsme stavěli na kombinaci určitého černého humoru, já jsem takový člověk na pomezí cynismu a sarkasmu. Vždy jsme stavěli na náladách a pokaždé se snažíme je hudebně vyjádřit jinak a přitom zůstat sví."

Gahan nedává příliš prostoru otázkám a radši sám s chutí vypráví. "Sounds Of The Universe je určitě ovlivněno tím, že žiju už dvanáct let v New Yorku. Aspoň co se mého autorského vkladu na albu týká. Necítím se tam pod takovým tlakem, jako v Evropě. Teprve tam jsem plně pochopil Milese Davise, Mercury Rev, Flaming Lips, protože jsem poznal genia loci, ze kterého ta hudba vzešla. Třeba mě pobavilo, když jsem se dočetl, že MGMT po úspěchu své desky prohlásili, že jsme je inspirovali, a já přitom ve studiu přemýšlel, jak tihle kluci inspirují mě," směje se. Zcela vážně potom dodává: "Na nové desce nás hodně inspiroval starý zvuk Kraftwerk, hlavně jejich slavné album Autobahn, dnes už jsou přece jen někde jinde."

V kalifornském rádiu Key Rock došlo k bizarní situaci: "Dokončovali jsme desku, vlastně už byla prakticky hotová a já tam byl pozvaný na rozhovor. Moderátor mi pustil nějakou písničku. Co to je, ptám se? No přece váš nový singl! Já ještě neslyšel celé album a v rádiu mi pustí úplně první demo verzi naší písničky, která se od té doby tak změnila, že jsem to v prvních vteřinách nepoznal. Ostatně vím, že naše písničky unikly na web, ale jsou to jen nedodělaná dema, protože všechny písničky potom dostaly výrazně jinou podobu ve studiu, kde nás všechny napadla spousta dalších věcí, které jejich náladu a zvuk výrazně změnily."

Pro odlehčení nadhazuji, že mi Fletcher prozradil, jaký je vztah jejich potomků k hudbě DM. Prý vás moc nemusí... "Tak to je jinak. Můj jedenadvacetiletý syn ode mě dostal nové album a když jsem později přišel domů, tak mi řekl, že si to pustil ještě jednou a je to ta nejlepší deska, co jsme kdy udělali. Mladšího, šestnáctiletého syna to moc nezajímá, vlastně je mu to jedno, radši běhá za holkama a podle mě dělá správně. A dcera? Ta řekla, že táta je nejlepší. Co víc si přát?" (smích)

Napoprvé se Praha i černokněžníkům zdála tmavá

V roce 1988, kdy Depeche Mode poprvé koncertovali v Praze, jsem byl v podobném věku jako mladší z Gahanových synů a jejich koncert za železnou oponu byl událostí, kterou zaregistrovali všichni teenageři, ať už depešáci, pankáči, diskofilové, nebo metalisti (diskofily tehdy nazývaní somráci). Školní výlety na festival politické písně v Sokolově nás už tehdy prostě nebavily a na dobré walkmany měly jen děti veksláků. Lístek do Sportovní haly stál na tu dobu závratných 140 Kčs, ale bylo beznadějně vyprodáno během pár hodin. "Já si to pamatuju," přerušuje mě Gahan. Překvapuje mě, po všech těch objetých koncertních štacích po světě za čtvrt století. "My jsme to napřed nijak neřešili, prostě jedeme koncertovat do Prahy, Budapešti, východního Německa. Ale když jsem viděl, že tam kromě našich fanoušků jsou spousty lidí naprosto mimo, co dostali lístky někde od vlády nebo policajtů, neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Třeba v Budapešti jsme před koncertem viděli, jak se tisíce lidí nemůžou dostat dovnitř, a tak aspoň čekají venku, a po koncertě jsme zjistili, že je policie rozehnala. Nás zavedli přímo do aut a do hotelu, odkud jsme v noci prakticky nemohli vyjít, tak jsem poznal, že se tady děje něco špatnýho. Bylo to divný. Určitě jsme si v Praze mnohem víc užili naše další koncerty." Dovolím si tvrdit, že nejen oni, i když lístek z jejich prvního pražského koncertu je paradoxně dnes už cenným suvenýrem.

Jak kapely, tak většina novinářů nemá ráda podepisování cédéček, ale vzhledem k počtu depešáků mezi mými známými jsem nemohl jinak. Z tašky vytahuji náhodně jako první album A Broken Frame s omluvou, že dávám k podpisu jejich nejhorší album. K fyzickému napadení nakonec nedošlo, k ústní domluvě ale ano. "Tohle že je naše nejhorší album? Znáš naše desky vůbec? Nejhorší je přece Speak And Spell!" Krátká diskuze o mých znalostech jednotlivých skladeb vede jen k tomu, že mě Gahan bere na milost. Ale na závěr uvítá mé prohlášení: "Nejméně povedeným albem Depeche Mode je Speak And Spell z roku 1981." Musel jsem slíbit, že to napíšu, kdo ví, jak by to jinak dopadlo... Takhle to naštěstí skončilo jen bláznivým hieroglyfem na bookletu a přátelským, i když celkem pevným stiskem ruky.

Autor: Vlastimil Beránek
Zdroj: Rock and Pop 2009