Depeche Mode: Víc než taneční kapela?

Rok 1993 a Martin Gore a Andy Fletcher dělají promo k novému albu Songs Of Faith And Devotion. Stručná historie kapely i minirozhovor z Podkozí přináší článek, u kterého může leckdo zavzpomínat na vrchol zlaté éry DM.

Andrew: "Já třeba nemám rád Pink Floyd, ale uznávám, že jsou největší na světě. Když vidím takového Briana Waterse..." Dave: "Rogera Waterse, ty vole!"

Když se z husté mlhy nořily ukazatele názvů vesnic Drahelčice. Úhonice, Ptice, začal jsem naši cestu považovat za krutý šprým, za pomstu na novinářích, které ti čtyři nikdy neměli rádi, zvláště když jim v počátcích své kariéry tolikrát naletěli.

"Udělali jsme velkou chybu v Británii," zhodnotit po letech Andrew Fletcher, "že jsme rozdávali interview na všechny strany a každý si nás fotil, jak se mu zachtělo."Teď blýská skupinu Depeche Mode jen nizozemský umělec Anton Corbijn (nechť je mu přáno, podle krásné knihy, která vyšla i u nás, má rád nejenom D.P., ale i Prahu) a za rozhovorem se pár vyvolených musí rozjet na tajné místo. Jako 12. února my.

V padajícím soumraku vykouknul název obce Podkozí a pod zalesněným vrškem, nejspíš Kozou, se jak oáza vyloupnul hotýlek Relax, kde nás očekávali dva vyhlášení nemluvové, bývalý bankovní úředník Martin Lee Gore a bývalý pojišťovací úředník Andrew Fletcher. Jednou ti dva dávali interview týdeníku Sounds.

"Martin ještě nic neřek'," vyzouval se Andy.,Já čekám na kloudnou otázku," zatvrdil se druhý.

V Podkozí se oba překonávali, přestože moderátor tiskové konference Karel Peniš ustaraně odhadoval zdroj jejich nevrlosti: "Už se jich televize ptala, jak začínali." Na čtyři dotazy Melodie odpověděli snaživě, při druhém se dokonce poprvé za celé odpoledne zasmáli. Necháme si je na závěr článku a shrneme mezitím to, co si televize měla zjistit předem: jak Depeche Mode začínali...

Do Basildonu se z Londýna jezdí metrem a vlakem a když se čtyři hudebníci vraceli touto trasou z televizních show, nezřídka se stali terčem útoku a jízlivostí spolucestujících vágusú, kteří jim záviděli a hrozně se tím dožírali. DEPECHE MODE na oplátku drtili mezi zuby kletby na zrovna tak začínající skupinu Duran Duran, která se zásadně vozila v limuzíně. Takový komfort si DM nemohli dovolit - volbou osudu se přimkli k nevelké, nezávislé, nezámožné gramofirmě Mute.

Ač do roku 1986 vázáni pouze ústní dohodou a přemlouváni ze všech stran, zůstali u ní dodnes. Má to spoustu nevýhod a ještě více předností. Ne že by se v roce 1980 založená kytarová (!) kapela s provizorním názvem Composition Of Sound - Vince Clarke (nar. 3. 7. 1960), Martin L. Gore (23. 7. 1961) a Andy Fletcher (8. 7. 1960 - to říká encyklopedie - nebo 1961, jak napovídá kryptogram na obalu singlu I Feel You) - o průlom k velkým a mocným nepokoušela, zvláště když u mikrofonu nahradil Gora, kterému zpívání moc nešlo, student technického designu a rybář ve volném čase Dave Gahan (9. 5. 1962).

Jednoho dne se nechali vyhodit od dveří dvanácti firem. ze Stiff poslali uštěpačný dopis a Rough Trade zklamaly jako poslední naděje. Pouze Stevo, šéf společnosti Some Bizzarre, přijal na kompilační album jejich snímek Photographic, znějící dost pod vlivem OMD.

Když prý hrávali v londýnské baště futurismu Bridge Housu, chodilo na ně dvacet lidí. To už kytary mizely ve zkušebně v kostelní síni a nahradily je synťáky, v případě Andyho syntetizátor basující. Nikdo na ně neuměl hrát, nikdo za sebou neměl rodiči nařízené lekce klavíru.

"Začínali jsme s mono přístroji, jako byt Moog Prodigy za 200 liber," vysvětluje Andy, proč první demáče Depeche Mode zněly na jedno brdo. "Zrovna já bych strašně rád bral normální hodiny klavíru, jenomže nebyl čas. Je ale fakt, že synt'áky nám daly svobodu." "My ani nevíme, na jakém principu keyboards fungují," nechá se jednou slyšet Alan Wilder.

Ještě větší potíže byly s bubnovacími mašinkami, a tak si stoupenci "rychlé módy" (výraz pro název skupiny objevil Dave Gahan náhodně ve francouzském módním žurnálu a nepřikládá mu žádný symbol) nahráli všechny potřebné rytmy předem a na koncertech "páskovali a kazetovali".

"Neměli jsme nic proti kytarám" pokračuje Andy, "v minulosti jsme je používali a jednou se k nim třeba zase vrátíme. Teď je ale spousta dobré kytarové muziky a hrát na kytaru, na to už musíš být opravdu schopnej."

Mezi dvaceti návštěvníky Domku na mostě byl jeden obzvlášť vlivný - majitel gramofonové firmy Mute Daniel "The Man" Miller, původem z Moravy, s kterým si novináři nedávno povídali na nádvoří Domu slovenské kultury, jako kdyby Praha byla Hollywoodem. Je pozoruhodné, s jakou úctou o něm Depeche Mode mluví. Potřebovali ho v nahrávacím studiu, aby jim odemkl, rozsvítil, zapůjčil i zapojil synclavier, i mimo ně: "Chce pro skupinu to nejlepší a my s ním můžeme mluvit o všem."

Miller zahájil spolupráci s Depeche Mode natočením singlu Dreaming Of Me. Vyšel 20. února 1981 a dosáhl 57. pozice na britském žebříčku. Jak ukáže naše diskografie, žádné z následujících SP kapely pod tuto příčku neklesne. Konkurenti, kteří otevřeli svou dráhu velkým hitem a od té doby to jde s nimi už jen z kopce, mohou tiše závidět. Včetně těch, kterým Depeche Mode, potupně nazývaní "support", dělali předkapelu - Classix Nouveau, Soft Cell.

Mluvčím skupiny v období příprav prvního alba byl autor všech písniček Vince Clarke, který ji odtahovat od stále energičtěji se hlásící "futuristické" scény. "Nejsme pro ni dost bizarní a vůbec, žádná futuristická scéna neexistuje."

A zpěvák Dave Gahan - to si zapamatujme! - ho podpořil, když na otázku, jak by svoji formaci charakterizoval, odpověděl v Metody Makeru z 9. května 1981: "Jako taneční pop kapelu."

Přesně půl roku nato uštědřil Record Mirror prvnímu albu skupiny SPEAK AND SPELL, podpořenému letními úspěchy singlů New Life a Just Can't Get Enough (Miller v té době přemluvil hráče, aby už konečně praštili s "civilním" zaměstnáním), maximum pěti hvězdiček.

Dnes zní nedávno u nás vydaný kompakt naivně, ale vůbec ne zle. (Vyslovme na tomto místě dík za kompletní distribuci katalogu Depeche Mode firmou Mute CS, fluidum Millerovy rodinky tak zasahuje i do Česka. Když jsem na fotografii obálky vyštrachaného Record Mirroru z 20. března 1982 objevil jejího pražského zástupce Jiřího Vatku a teprve pak mě titulek ujistil, že jde o Dava Gahana, pomyslel jsem si něco o reinkarnaci...)

What's Your Name zní jak staré postupy Neila Sedaky a spol., Puppets obtahují Kraftwerk ("I'll be your operator, baby - I'm in control...''), fotbalový začátek Boys Say Go slibuje budoucí temné songy, občas jako by už zazněly industriální údery do kolejnic, které jsem o šest let později tolik obdivoval na nezapomenutelném koncertu Depeche Mode v pražské Sportovní hale... Ale pozor, ještě tu byl Vince Clarke!

Po prvním albu se vzepřel. Nechce být ve skupině, nechce nasednout do letadla, nechce být slavný, nechce na turné. Odešel a založil bezvadné duo Yazoo se zpěvačkou Alison Moyet, aby nám po dalších peripetiích v silné a nadupané konstelaci Erasure a nadále pod Millerovou ochrannou rukou ukázal, jak nesnáší popularitu a cestování... K autorské práci se dostal Martin Gore, protože ostatní jsou prý líní, a už na čtvrtém singlu použil písničku See You, kterou složil jako sedmnáctiletý: "All I want to do is see you/don't you know that it's true." Nemusím překládat. vidte!

Martin je ovšem komplikovanější skladatel než průzračný Vince Clarke, album A BROKEN FRAME musel ještě připravit ve velkém chvatu, ale s CONSTRUCTION TIME AGAIN si už vyhrál a ve dvou ukázkách - Two Minule Warning a The Landscape !s Changing - se autorsky blýsknul nový klávesista Alan Wilder, který přišel ze skupiny Hitmen, přilákán inzerátem v Metody Makeru: "Známá kapela. Syntetizátor, Musí být pod jednadvacet."

Na bukletu I Feel You jsou Wilderovi připsány číslovky 1659, spočítejte si sami, zdali v lednu 1982 vyhovoval. Také vám snadno dojde, že Alan už mohl stihnout natáčení LP A Broken Frame, ale skupina ho jistý čas v zájmu zachování kontinuity využívala pouze jako hosta na koncertech.

Před čtvrtým albem SOME GREAT REWARD už Wilder tlumočil názor skupiny: ,Rozhodli jsme se přitvrdit. Popřemýšleli jsme. jaké zvuky znějí tvrdě a syrově, a samozřejmě nás napadl metal."

To nebyla výzva k nákupu desek a poslechu Twisted Sister a Rose Tattoo, ale odezva na impuls, jaký nabídla nová technologie zvuku, zejména využití samplů. Náznak změny byl už na prvním singlu s Alanem Wilderem Get The Balance Right, ale doopravdy zahřmělo až v roce 1984 na megahitech People Are People a Master And Servant. (Tady nás bude diskografie trochu plést, protože umístění písní v britském žebříčku neodpovídá ohlasu, jaký měly po celém světě. Anglie má vůbec ke skupině dodnes rezervovaný přístup. "V Německu a Itálii máme stejné publikum jako Cure, tady ne," postěžoval si Gahan.)

Už podruhé se album točilo ve studiu Hansy v Berlíně, z jehož balkónu byl rozhled na tehdy ještě skálopevnou zeď mezi západní a východní částí města. Pocachtat se v jeho skličující atmosféře jezdil z Anglie ještě David Bowie, jinak nikdo. Shake The Disease nazpíval Dave Gahan při zhasnutých světlech a s husí kůží v zádech.

To už neříkal, že Depeche Mode jsou popík k tanci: "My se nestydíme za to, že používáme elektroniku, jsme jediná přežívající futuristická kapela. Pro futurismus je v Evropě veliký trh a nikdo to nechápe, je to prostě bomba!"

Členové skupiny se už neusmívají do objektivu, zachmuřili líce a navlékli kožené kalhoty a bundy. Dokonce se s námi hádají, že jsme předtím měli špatný zrak. Dave: "Vždycky jsme nosili kůži, zeptejte se mý matky!" "Mám rád černou barvu," dušoval se Martin Gore a v Podkozí nás ujistil, že jinou si neobleče.

Přes "spěšnou módu" se dostaneme k mollové náladě hudby výrokem Martina Gora: "Líbí se mi myšlenka nošení černé barvy a kůže, která svazuje a dává pocit bezmocnosti."

Ve Francii Depeche Mode dlouho nemohli prorazit. Před jedním televizním vystoupením se prý Andy podíval na Martina a povídá: ,Jestli budeš pořád takhle vypadat, nebudeme nikdy ve Francii něco znamenat."

Zmizela image kluků odvedle, zrodili se Depeche Mode kultovní. "Jsme temná kapela proto, že je pro nás nesnadné dostat se k lidem s výjimkou našich fanoušků." zauvažoval Andrew Fletcher. "Taky jsme kultovní, protože jsme na malé značce. Je spousta lidí, kteří chodí na kapely, dokud hrají v klubech. Jakmile se stanou významnější, okamžitě se jich zřeknou."

Jestliže se kultovní publikum opájelo titulem alba ČERNÁ OSLAVA, o to zděšenější bylo ze záhlaví další dlouhohrající desky HUDBA PRO MASY. Jdou snad Depeš na komerci? Skupina dost možná toho názvu zalitovala, jinak by Andrew nepodával "dementi": "Hudba pro masy byl sarkastický titul, který nikdo nepochopil. Už vůbec ne Němci, kteří neznají sarkasmus. Ti říkali, á, tak je to, vy chcete dělat komerční hudbu? Lidem prostě chybí smysl pro humor."

Vzpomínám na Depeche Mode ve Sportovní hale, kde se jejich vystoupení přece jenom více blížilo černé mši než spartakiádě, a napadá mě, jakou nevolí bychom asi zahučeli, kdyby skupina v podmračené úvaze o nerovném vztahu pána a mana ve skladbě Master And Servant přešla do motivu odrhovačky Una Paloma Blanca, jako se stávalo na koncertech v Anglii.

Jeden hudební fór však Depeche Mode vyšel dokonale. V roce 1988 zařadili na B stranu singlu Behind The Wheel klasickou, kytarově pojatou rokenrolovou vypalovačku Route 66. Když jsem ji ohlásil v rozhlasovém Větrníku, rozkacené dopisy posluchačů se do mrtě hádaly, že jsem se seknul, že to nemůžou být Depešáci!

Kytaru na singlu Depeche Mode jsme ovšem mohli postřehnout už o dva roky dříve v nahrávce Stripped. Route 66/Behind The Wheel se v květnu 1988 prodralo s bídou na 61. místo americké hitparády (skupina se do první desítky v zámoří zapíše až s Enjoy The Silence), ale přesto na Depeche Mode o měsíc později přijde na vyprodaný koncert v Pasadeně 75 000 diváků, kteří vytvoří fantastickou atmosféru živému dvojalbu a filmu 101 - číslo znamená pořadí koncertu enormně úspěšného turné.

Schylovalo se tudíž k definitivnímu vpádu skupiny do světové extratřídy, který v roce 1990 zvládne v šesti miliónech kopiích rozprodané LP VIOLATOR, korunované hitem Enjoy The Silence s nezapomenutelným videoclipem natočeným ve Švýcarsku, Portugalsku a v okolí skotské rezidence britské královny Balmoral Castle.

"Nazvali jsme album Violator, protože je to takový metalový titul," zbavili se Depeche Mode nepraktického sarkasmu. Zpeněžili ho dodatečně na světovém turné a naordinovali si tříletou nahrávací pauzu, během níž se Dave Gahan přestěhoval do Los Angeles a zastřihl si kristusovský vous, Alan Wilder realizoval svůj sólový projekt se skupinou Recoil, zatímco Martin Gore se už oprostil od potřeby sólovat po dříve vydaném EP Counterteit. Šlo vesměs o coververze, takže když se ho v Podkozí zeptala členka jeho fan klubu, jak se mu komponovalo Motherless Child což je americký traditional z nejslavnějších, neměl z toho vůbec radost.

Než skončíme v Podkozí, zastavme se ještě v pražském Rock Cafe, kde jsme z datky poslouchali nové LP SONGS OF FAITH AND DEVOTION, jehož propagaci byla pražská cesta londýnských "poslů s depeší" zasvěcena. Vy už je v tuto chvíli máte rovněž naposlouchané (datum vydání bylo u nás stejně jako v hudebních metropolích stanoveno na 22. března), a tak se jistě shodneme v názoru, že umělecký přechod členů souboru do pozice světaznalých a vyrovnaných třicátníků se zdárně odrazil v kolekci písní posmutnělých, leč noblesních, zbavených futurismu, přitom však hledících do budoucnosti, a to i za cenu toho, že v One Caress nahradily syntetizátory skutečné rapsodické smyčce.

Pro singl bylo obětováno ordinérní a z romantického duchu desky se vymykající úvodní I Feel You, ale to přináší překvapení v podobě videoclipu, obzvlášť lákavé na samém prahu dalšího světového turné skupiny, které snad nemine Prahu.

Za klávesami zůstal jen Andrew Fletcher - stejně prý v kapele působí spíše jako ekonom a účetní - Martin Gore si vzal kytaru a Alan Wilder se posadil za bicí soupravu! Ještě jsem ten videoclip neznal, když jsem se ptal v Podkozí Martina Gora, jakou funkci dnes přikládá kytaře:

Začínali jsme jako elektroničti puristé a dost to omezovalo náš pohled, ale teď se začínáme rozvíjet a uvažujeme o jiných formách instrumentace.

Vidíte se občas s Vincem Clarkem? Co říkáte hudbě Erasure?

(Smích) Osobně spolu vycházíme a občas se sejdem, i když není mnoho času, ale jeho hudbu rád nemám.

Proč nedostává na deskách Depeche Mode větší autorský prostor Alan Wilder?

Má možnost, ale nevyužívá toho. Myslím však, že je v pohodě, protože má svůj sólový projekt.

Je vaše nová deska orientována na britský, kontinentální nebo americký trh?

Nerozlišujeme jednotlivé trhy a očekáváme dobrou reakci všude.

Ano, tak to řekli. Všude, tedy i v Kaplicích, Soběslavi a Voticich. Co mají tyto městyse společné? Andrew Fletcher a Martin Gore tudy v noci před schůzkou s novináři projížděli linkovým autobusem z Lince. Přistáli v Rakousku, neboť Praha Depeche Mode nepřijala. V Ruzyni bylo mlhy jak na rockovém koncertu.

Zdroj: Melodie 5/1993
Autor: Jaromír Tuma
Foto: MUTE CS, archív DM Strangers