Depeche Mode, The Raveonettes, F.O.X.
24. 5. 2017, PRAHA, EDEN ARÉNA
Temný kult znamenající životní styl
Být "depešákem" v Česku znamená vyznávat určitý životní styl, což při vstupu do zaplněné pražské Eden Arény bylo hned znát. Tato tradice se přitom u nás datuje od osmdesátých let. Tehdy bylo běžné rozdělovat hudební fanoušky na metalisty a veksláky, přičemž ta druhá sorta byla notně načichlá novou vinou a novoromantismem, na kterých Depeche Mode participovali. Vše pak dokonal jejich pražský koncert v roce 1988 a z kapely se stala v našich poměrech kultovní záležitost. Od té doby u nás letos hrála už podesáté a nezdá se, že by měl tento zvyk po jejím vystoupení ve slávistickém kotli jen tak skončit.
Než se ale arénou rozezněla temná depeše z aktuálního alba Spirit sdělující poselství o zvrácenosti současného světa, dostali prostor předskokani, kteří více než o přízeň publika museli bojovat s poloprázdnými ochozy. Hned na úvod se vcelku sympaticky uvedlo trio F.O.X. z anglického Essexu v čele s blonďatou frontmankou, jež se prezentovalo energickým synthpopem. O něco vážnější polohu potom zaujala dánská rocková dvojice The Raveonettes, kterou tvoří zpěvák a kytarista Sune Rose Wagner a baskytaristka a zpěvačka Sharin Foo. Nutno dodat, že skvěle zapadla do konceptu večera. Svými zasněnými kompozicemi plnými melancholie dokázala navodit správnou atmosféru v očekávání příchodu hlavních hvězd.
Celé to příznačně zahájila píseň Revolution od Beatles, která předznamenala hlubší společenský podtext Global Spirit Tour, jejímž prostřednictvím se snaží Depeche Mode poukázat na vnitřní prázdnotu lidí a chaos kolem nás, který vede společnost zpět do pravěku. Možná i proto sáhli celkem pětkrát do spirituálního klobouku a vytáhli z něj na
úvod mezi pěti kousky patrně nejlepší skladbu z celého alba Spirit Going Backwards. I přes povedený start se ale koncert chvíli "hledal", než si dosedl zvukově a mohlo tak vyniknout rostoucí charisma zpěvák Davida Gahana i sehranost muzikantů. Začátek se pak nesl spíše v rockovém duchu ruku v ruce s uhrančivě temnými emocemi, jimiž si kapela vydobyla renomé jednoho z nejtrvalejších kultů britské i světové hudební scény.
Uprostřed koncertu však vypjatá atmosféra přece jen zvolnila. Místo hlavního zpěváka totiž zaujal kytarista Martin Gore, který se předvedl v komorně laděné A Question Of Lust a v následující Home. A zazpíval je báječně. Dokonce natolik, že měl Gahan chvíli co dělat, aby na ně úspěšně navázal. Leč frontman Depeche Mode je showman se vším všudy a strhl na sebe opět veškerou pozornost. Najednou mu bylo pódium malé a musel za doprovodu starších hitovek po molu mezi diváky.
To už většina přítomných v kotli i na tribunách tančila a vystoupení vyústilo v přídavek. Trochu překvapivě se v něm objevila coververze písničky Heroes od zesnulého Davida Bowieho, jež kdysi Gahanovi umožnila stát se součástí Depeche Mode, avšak nesmrtelné pecky I Feel You a Personal Jesus na úplný závěr byly logickou tečkou za povedeným večerem.
Co na tom, že jsou Depeche Mode prakticky stále stejní. Evidentně jsou ve formě a hudebně přesvědčiví jako zamlada. Je radost něco takového po tolika letech konstatovat. A to i přes chmurné vize, které Gahan, Gore a spol. tentokrát přivezli.
Autor: Roman "News" Zahrádka
Foto: Jaromír "Zajda" Zajíček
Zdroj: Rock and Pop 7/2017, str. 52, 1.7.2017