Depeche Mode: Spěšná móda

01.06.1981

V červnu 1981 trávili Depeche Mode čas v londýnském studiu Blackwing a pracovali na svém debutu Speak and Spell. Nahlédněte s reportérem Ianem Crannou na to, jak se nahrávala New Life, proč má Vince Clarke tak rád pop a čím jezdí Depeche Mode domů.

Na rozdíl od populární pózy vážných syntezátorových skupin se Depeche Mode smějí rádi a hodně. Dnes večer, v malém studiu v jižním Londýně, je spousta příležitostí se zasmát - většinou na úkor třetího člena, nezpěváka Andrewa Fletchera, snažícího se udržet tón v melodii, kterou skupina použije na posledním singlů "New Life".

"Tím by sis mohl vysloužit mikrofon, Fletchi," dobírá si jej zpěvák Dave Gahan.

"Od srdce, Andy," volá producent Daniel Miller nápomocně přes celé studio skrz intercom.

"Snažím se to brát od plic," odpovídá ztrápený Fletcher.

Nakonec se povede pořídit uspokojující nahrávku a skupina si dává přestávku, aby se vypořádala s dalším rozhovorem. Do děje vstupuje jeden důležitý fakt: je po jedenácté hodině a musíme sledovat čas, aby skupina, která je závislá na veřejné dopravě, stihla svůj poslední vlak domů.

Jejich domovem je Basildon, Essex; trojice hráčů na syntezátor plus zpěvák (průměrný věk 19 let) tu fungují už něco přes rok. Zaměřují se na elektro-pop, který je právě v kurzu. Depeche Mode se daří kombinovat tanečnost klasického Glittera a preciznost diska s netradičním syntezátorovým půvabem a překvapivou hloubkou a silou hlasu zpěváka Gahana, který má jinak do macha daleko.

Nástroje a mikrofony stranou, členové skupiny - neposkvrněni takovými věcmi jako třeba politické názory - jsou stejně příjemní a nekomplikovaní jako jejich hudba. Je to znát i na způsobu jakým opepřují svá nesmělá vysvětlení váhavými "však víte" a "tak nějak", protože úvahy a objasňování toho, co dělají, jim nejdou snadno.

Hlavním skladatelem skupiny je Vince Clarke, který před tím, něž se dal dohromady s Andrewem Fletcherem, dělal kytaristu - nesmějte se - v gospelovém folkovém duu, pak hrál na baskytaru. Martin Gore, kamarád a spolužák Fletchera, byl do skupiny přizván, aby ji doplnil o syntezátor a vlastní skladby, ale něco stále chybělo.

"Potřebovali jsme frontmana, zpěváka," vzpomíná Fletcher a kývá směrem ke Gahanovi, "A zpěváka máme."

"Bylo to tak," pokračuje radostně mezi přibývajícím smíchem, "zaujal nás, jak přesvědčivě zazpíval během jedné jamovací session "Heroes". Ani jsme si nebyli jistí, jestli to byl on, zpívalo tam tolik lidí!"

"Jsem si jistý, že máme toho špatného," vtipkuje Gore. Teď je na řadě Gahan, aby úplně znejistěl. "Tys to nevěděl, že ne?" ptá se Fletcher a očividně si užívá svůj okamžik pomsty. Ale no tak, děti!

Navnaděni zvuky, které vydával Goreův syntezátor a ohromeni tím, jak snadno se dají převážet veřejnou dopravou, vyměnili Depeche Mode všechny své nástroje za syntezátory.

Když skupina předskakovala ve východolondýnském pubu Bridge House Fad Gadgetovi, zaujali Daniela Millera z Mute Records, poněkud sporně považovaného za místní přední vydavatelství elektronické hudby. Skupina uzavřela smlouvu a první plod spolupráce byla excelentní "Dreaming Of Me", která se v dubnu probojovala až do spodních příček britské hitparády.

Nejednalo se však o jejich debut, skupina už přispěla skladbou nazvanou "Photographic" na kompilaci futuristických skupin "Some Bizzare". Navzdory svým syntezátorům Depeche Mode odmítají jakoukoliv spojitost s něčím, co je podle nich umělým výtvorem.

"Jen protože používáme synťáky," povzdechl si Gahan, "nás označují za futuristickou skupinu, ale naše hudba futuristická není. Vince proste jen píše popové písničky."

"Podle mě je slovo 'pop' dobré, nadhazuje Clarke, "protože je zářivé a šťastné. Myslím, že je to hezké slovo." Pokud jde o texty skupiny, přestože Clarkea těší, že v nich lidé dokáží pro sebe něco objevit, neobsahují žádné jasné zprávy. Ve skutečnosti je pro Clarkea při skládání nejdůležitější zvučnost.

"Mám rád slova," říká. "Líbí se mi zvuk slov, způsob jakým do sebe slova zapadají a jak se rýmují - zkrátka takové věci. Nebo způsob, jakým zní, když vycházejí z mých úst. Spíš zvuk slov než jejich význam. Například, když napíšu nějakou frázi, zvažuji, jak snadno se dá zazpívat, aby zapadala do melodie." (jméno skupiny znamená v doslovném překladu "rychlá móda" a bylo převzato z francouzského módního magazínu, protože se jim velmi líbilo, jak to zní).

Clarkeovy nestoudné popové choutky sahají až k náklonnosti k Simonu a Garfunkelovi. Je přesvědčený, že veškerá jejich tvorba je opravdu dobrá, jejich texty zajímavé a že zvuk akustické kytary je velmi výrazný. Má rád emocionální věci.

Nekontrastuje to s tím, co teď dělá?

"Když skládám písničky," Clarke se skoro omlouvá, "neumím to jako Simon a Garfunkel. Přál bych si, abych to nějak uměl, ale nejde to, takže když skládám, používám slova jako slova. Nepíšu o něčem konkrétním.

Toto přebírání běžné obrazotvornosti je metoda, kterou Clarke stále vesele používá při psaní pro Depeche Mode. "Myslím si, že při tom, co děláme, je dobré používat určitá slova. Podle mě jsou slova velmi módní. Dám vám příklad, ano? Slova, která se hodí do elektronické písničky: 'fade', 'switch', 'light', cokoliv podobného. 'Room', 'door' - taková slova. Jsou celkem pěkná. 'Fade' je výborné slovo, je to slovo roku '81 - mělo by být!"

Bývaly časy, kdy měl Clarke pocit, že jeho fráze něco znamenají, byť nepřímo; a přikládal tomu význam. Ale teď už ne.

"Myslím si, že slovo 'pop'," snaží se Clarke vrátit zpět k tématu své hudby, "nejsou jen slova, že? Je to celkový dojem z písně. A prostě září, víš?"

Stejně tak by se nemělo zbytečně moc vyvozovat z makeupu a okázalého oblečení, které Depeche Mode nosí během koncertů. Nepovažují se za novoromantiky, znají je jen díky Gahanovi, který před svým vstupem do skupiny navštěvoval stejné kluby.

"V klubech jsem už dlouho nebyl," krčí rameny Gahan. "Asi před dvěma lety tam bývali fajn lidé - skuteční, ryzí lidé. Zatímco teď všichni přešli na futurismus."

Clarke tu scénu považuje za zajímavou, ale domnívá se, že pojem "novoromantismus" je příliš banální. "Ale předpokládám, že za pár let bude dobrý, protože banální věci vždy vyzrají. Jako když jsem poprvé uslyšel The Sweet a další věci, nenáviděl jsem to. Ale teď to ujde - vidíš v tom něco jiného, víš."

Clarke se také vyjádřil, že se mu líbí myšlenka sofistikovaného navštěvování klubů.

"Je to vkusnější než dejme tomu punk, nebo něco na ten způsob. A je to víc inteligentní a intelektuální. Nemyslím tím, když se s těmi lidmi tam bavíš, ale prostě to tak působí, víš?"

Když zmiňuje punk, má na mysli jeho současný význam, věci jako UK Subs a tak?

"Ne, jaký býval. Myslím si, že některé punkové skupiny byly nevkusné. Neměli ani talent, ani vkus. Ta čistá agrese, kterou měli v sobě, postrádala jakýkoliv smysl. Ale na druhou stranu, skupiny jako Sex Pistols hrávali dobrou popovou hudbu."

"Výslech skončil, Depeche Mode se vrátili k nahrávání a začali znovu vtipkovat, tentokrát je terčem nedaleká osoba Daniela Millera.

Gahan: "Zajímavý člověk."

Fletcher: "Podceňovaný, velmi podceňovaný."

Clarke: "A mrzout."

Miller mírně protestuje: "Jen někdy."

Gahan (spiklenecky): "Fakt, je to jeden z The Feelies. Je to Feeliee!" [americká indierocková skupina. pozn. red]

Clarke: "A je to Nash The Slash! Slyšels, že je The Normal, no a on je taky Nash The Slash, jen bez obvazů." [Nash The Slash, vlastním jménem James Jeffrey Plewmann byl kanadský multiinstrumentalista, který vystupoval se zafačovaným obličejem, pozn. red.]

Gahan: "Nehledě na to, je to skvělý člověk."

Clarke: "A mohl bys nás prosím odvést domů?"

Depeche Mode: Hurried Fashion

Zdroj: The Face, červen 1981, dostupné na DMTVarchives.com

Autor: Ian Cranna