Depeche Mode, Purity, DJ Tim Simenon (Bomb The Bass)
Praha, Sportovní hala, 15.9.1998
Na úvod nutno podotkonut, že od pořadatelů byla trochu kulišáma napsat na plakáty i jinam 'Depeche Mode, Bomb The Bass, Purity'. Po Purity (které jsem bohužel nestihla) se čekalo na další live kapelu a ani moc nevnímalo, že nějaký DJ hraje skvělé podivnosti s polámanými beaty. Že to je Tim Simenon z Bomb The Bass, kteří živě vůbec nevystoupí, se ukázalo, až když spustili DM, respektive když se rozezněly první tóny Question Of Time. Ne odevšad bylo vidět, co se děje na pódiu, a intro (Painkiller) znělo tak, že klidně mohlo patřit Bomb The Bass...
Ale předkapela stejně asi moc lidí nezajímala - po střechu plná Sportovní hala tu byla jen kvůli té jedné jediné partě, o tom nebylo pochyb. Tak oddané fanoušky nemá snad nikdo na světě - ti lidi Depeche Mode prostě milují, snesli by od nich evidentně cokoli a každý pohyb či zvuk z pódia kvitují neuvěřitelnými jekoty i pohyby. Posluchač, který není tak úplně 'jejich' (rozuměj: DM uznává, ale z okna by kvůli nim neskákal), chvílemi jen vyjukaně zírá, kam to vlezl.
Když celá hala - ne přední řady, jak bývá na podobných velkých akcích zvykem, ale opravdu celá hala až po poslední řadu ochozů začala mávat rukama doprava-doleva nad hlavou, vypadalo to jako na spartakiádě. A když do toho sem tam rozsvítili silné světlo v hale, nebo naopak všechno zhlasli a nechali jen běhat žárovky v písmenech DM, která byla hlavní dekorací pódia, bylo to jako na nějaké slavnostní schůzce jakési sekty.
Opravdu žádná kapela s lidmi takhle necvičí. Někdo možná cvičí s publikem v klubech, ale ne s takovýmhle obřím, zdaleka ne jen teenagerovským davem. Možná podobně frenetické šílení působí třeba Kelly Family, na jejichž koncerty ale redaktoři našeho časopisu nechodí... Takže dobře, z poslouchatelných kapel žádná s lidmi takhle nemává... Ti černooděnci v publiku byli tak šťastní, že někam patří a že dělají to samé, co ty tisíce okolo, že se nedalo nepomyslet na to, co by se dělo, kdyby Dave dav navedl k nějakému - co já vím, třeba násilí.
To naštěstí hrozí opravdu jen teoreticky, protože hudba DM o násilí rozhodně není. A ta, kterou hráli na tomhle koncertě, už vůbec ne (rozuměj: žádné strašidelné kousky, žádné experimenty): současné turné The Singles Tour je natolik důsledně oslavou singlů, že Depeche Mode nic jiného než hity nehrají.
A po pravdě řečeno, ve smyslu hudebních úprav s nimi moc neudělali. Až na závěrečnou stařičkou Just Can't Get Enough jsme slyšeli vlastně verze, které už známe z kompaktů - a to kapela hraje v jiném složení! Žádná překvapení, žádné změny, žádné zvláštní hlášky z pódia, jen hraní si s tím, co zaručeně zabírá (včetně videoprojekce: viděli jsme kousky z klipů, žádné pokusy s něčím jiným).
Devětadevadesát procent lidí přišlo přesně na tohle, ale stejně by skupina jako Depeche Mode mohla mít víc odvahy. Koncert, jaký předvedli, se dá označit za poměrně populistický (pravda ale je, že dav řvoucí nadšením by možná většinu jemných nuancí přehlušil) a opravdu jen pro ty, kteří od kapely nečekají víc než naplnění toho, co průměrný posluchač chce. Je pravda, že skladby jako Nevěr Let Me Down Again, A Question Of Lust, Condemnation, Enjoy The Silence, Stripped či / Feel You mají své kouzlo, je fakt, že Gahanovi to zpívá pořád dobře a že jsou to prostě profíci - ale stejně se tohle vystoupení nedá považovat za opravdový koncert.