Depeche Mode: Podstata kultu

Dnes snad víc než kdy jindy je dobré držet se jistot a nerajtovat na kdejaké jankovité trendové kobylce. Moudří kráčí vyrovnaným krokem a blázni kolem nich tančí dobové tance, pravil Franz Kafka, takto jeden z guru všech rozervaných v temném šatu. Třeba i fanoušků Depeche Mode, kteří startují další kolo své oslavy v černém.

Důvod je více než jasný, dokonalá definice pojmu kultovní kapela připravila nové řadové album. Po pravdě, jakkoliv bude výsledek bez vší diskuse povedený (a první náslechy nového materiálu tomu nasvědčují), o nějakou bombu, která by zásadně zahýbala depešáckou diskografií, se nejspíš jednat nebude. I když se Martin Gore v promo materiálech zaklíná návratem k atmosféře zásadních alb Violator a Songs Of Faith And Devotion, očekávejme spíš nadstandardně odvedenou práci, která potěší především stávající klan uctívačů bratrstva kožených bund. Nové rekruty do armády pochodujících klonů Davida Gahana nejspíš nenaverbuje, ale o to tady nejde. Podstatné je, že Depeche Mode zůstávají i po mnoha letech na scéně (kapela vznikla v roce 1980) relevantním pojmem a jejich kult ani zdaleka neupadá. I s přibývajícími léty si trojka David Gahan, Martin Gore a Andy Fletcher zachovává onu tajuplnou neproniknutelnou auru zadumaných patronů, kterým není snadné dostat se na kobylku. Víme o nich zdánlivě všechno, a přece jako kdyby nám to hlavní stále unikalo. Četli jsme si všechno o Gahanově drogové závislosti, o tom, jak se mu jedna dávka stala málem osudnou, víme, že se Martin Gore rozvedl, bavíme se historkami o Andym Fletcherovi, kterého více než hraní a skládání zajímá ekonomická stránka chodu kapely (tedy nic ve zlém, tuhle roli hraje v DM prakticky od začátku a nijak se tím netají), ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že tyhle a další aférky a skandálky jsou tu hlavně proto, aby nikdo nepoznal skutečnou tvář Depeche Mode. I v dobách internetu ti tři stále zůstávají tak nějak zvláštně nedotknutelní. I to je jeden z výsostných znaků kultu.

Alane, vrať se!

Zvláště v Čechách, potažmo v Československu, si Depeche Mode dokázali vybudovat tak silnou fanouškovskou základnu, že to musí dnešní ledva ochmýřené a oprsené superstáry a x-faktorky děsem budit ze sna. Není divu, bavíme se stále o jedné z nejoriginálnějších skupin několika minulých dekád, která si své postavení tvrdě vydřela zvukovým vizionářstvím a skladatelským talentem. To by samozřejmě samo o sobě nestačilo, velkou roli v jejím zbožštění hrála i výrazná image čtyř do černé kůže zahalených osobností, z nichž každá má v kapele svou nezastupitelnou roli. Nemá cenu si nalhávat, že Depeche Mode nijak nezasáhl odchod Alana Wildera po albu Songs Of Faith And Devotion, které tak ukončilo nejpodnětnější kariéru kapely. Následujícím deskám jako kdyby stále něco chybělo a i když se to zbylá trojka snažila dohnat angažováním rozličných producentů, po Wilderovi zela díra a zeje dodnes. Jeho návrat do řad kapely je vroucným přáním asi drtivé většiny fanoušků a není jistě náhoda, že se v souvislosti s novým albem vyrojily dohady, že se ztracený syn vrátí k osiřelé trojici. Bohužel šlo o pouhé domněnky a spekulace. Alan Wilder sice na své někdejší kumpány nezanevřel, důkazem budiž například jeho remixy skladby In Chains z předposlední desky Sounds Of The Universe, k návratu k nejslavnější sestavě se ale podle všeho neschyluje a schylovat se asi nebude.

K čemu se ale schyluje, je další koncert Depeche Mode v Praze. Kapela vystoupí 23. července v Synot Tip Areně na podporu nové desky. Dnes to zní jako samozřejmost, ale připomeňme si obrovské štěstí, které měli čeští fanoušci Depeche Mode v dobách žití za železnou oponou. Rok před pátem komunistického režimu totiž měli možnost své božstvo spatřit na vlastní oči. Kapela odehrála koncert 11. března 1988 v pražské Sportovní hale a je jasné, že z toho byla událost jako hrom. Nejen pro věrné černooděnce, ale také - a možná ještě víc - pro pořadatele a samozvané strážce socialistické morálky. Ti se děsili nájezdu "pankáčů, feťáků, alkoholiků a dementů s pobuřujícími učesy na hlavách". Akce se ale obešla bez výtržností a dodnes se na ni vzpomíná s nostalgickou slzou v oku. Není divu, byla to jedna z mála příležitostí vidět živě relevantní kapelu "ze Západu", navíc v naprostém tvůrčím zenitu. Depeche Mode tehdy propagovali desku Music For The Masses a připravovali se na definitivní dílo s názvem Violator, zřejmý vrchol jejich tvůrčího snažení.

My depešáci jdeme k vám...

Následovalo v době vzniku značně kontroverzní Songs Of Faith And Devotion, které se depešáckým puristům žvýkalo hodně ztuha: zarostlý a dlouhovlasý Gahan a značný příklon k rockovějšímu zvuku jako rázné zamávání ryze syntezátorovým osmdesátým létům. Alan Wilder už si pomalu balil kufry, David Gahan se nořil do drogové závislosti a posluchačská obec znejistěla. Vše ale relativně dobře dopadlo, kult byl tak silný, že značka DM vydržela až do dnešních dní. Vývoj se přes ni sice převalil, ale třem králům G+F+G to vrásky nedělá. Doby, kdy na elektronické scéně udávali krok, jsou pryč, takže se místo toho raději ohlížejí zpátky a bilancují, ovšem bez toho, aby svou zářnou minulost necitlivě rabovali. Mnohé reminiscence na starší díla bylo lze zaslechnout i na zmíněné desce Sounds Of The Universe, která se náladou a rozjitřenou atmosférou mlhavého ranního rozbřesku vracela až někam k poněkud opomíjené nahrávce A Broken Frame, první po odchodu do té doby hlavního skladatele Vince Clarka. Snad i proto byla přijata zprvu poněkud rozpačitě - stejně jako podobně radikální Songs Of Faith And Devotion. Snad jen s tím rozdílem, že zatímco u druhé jmenované kapela kladla důraz na slůvko "songs", u prvně jmenované hrály prim právě ty "sounds". Na druhé straně, tak silnou písničku jako Wrong už Martin Gore nenapsal léta.

Co v tomto ohledu čekat od novinky? Soudě dle ukázek nové tvorby, které byly v době vzniku článku k dispozici, kapela pokračuje v osobitém křížení blues s elektronickou muzikou. Nahrávkami velkých mužů z Delty a gospelem byl ostatně Martin Gore inspirován vždy, jen to nedával tak znát. Průlomovou byla v tomto ohledu zmíněná deska Violator, od té doby se tyto prvky na deskách Depeche Mode objevují pravidelně a novinka nebude výjimkou. Od jisté doby, přesněji řečeno od alba Playing The Angel, se do skladatelského procesu zapojil také zpěvák David Gahan, čímž hudba Depeche Mode dostala zase další rozměr. Novinka by podle všeho měla obsahovat zhruba čtyři jeho autorské věci.

Jak už bylo řečeno, těšme se na další kvalitní album Depeche Mode, které "masám" v černém nadělá mnoho radosti. Ale ta pravá euforie vypukne až v létě, kdy se rozeznějí ty staré, notoricky známé a přesto neoposlouchatelné hity, kterých Martin Gore za těch mnoho let naskládal úctyhodné množství.

28.2.2013
Autor: Jindřich Göth
Zdroj: Rock and Pop