Depeche Mode: Jsme špinaví andělé

04.10.2005

Depeche Mode jsou fenomén. Novoromantičtí floutci, kteří se časem přerodili ve špinavé rockové anděly, nyní vydávají album Playing The Angel.

Zpěvák David Gahan, svrchovaný skladatel Martin Gore a klávesista Andy Fletcher tvoří kapelu, která za pětadvacet let existence zažila řadu vzestupů a pádů.

Libují si v písních plných lásky, utrpení a bolesti. Takové je i nové album Playing The Angel, které vyjde 17. října.

O tom, že bude úspěšné, není třeba pochybovat. Vždyť o turné, které k němu Depeche Mode chystají - začne na podzim v Americe a po Novém roce se přesune do Evropy - je nebývalý zájem. Koncert 23. ledna v Praze byl vyprodán během týdne, podobně i většina dalších.

Setkali jsme se v londýnské čtvrti Westminster. V zatemněném pokoji seděl na pohovce Fletcher, před sebou krabičku cigaret. Po chvilce přišel Gore a uvelebil se do křesla. Stejně jako před lety má načerno nalakované nehty.

Kdy padlo definitivní rozhodnutí, že s kapelou natočíte nové album?

Gore: Loni na přelomu října a listopadu jsme se sešli v Londýně, kde jsem zahrál několik svých nových písniček. Vůbec poprvé představil své songy pro kapelu i David Gahan. Na základě tohoto setkání jsme se rozhodli, že natočíme nové album. Nejprve jsme museli vybrat producenta. Vybrali jsme si Bena Hilliera a letos v lednu jsme v Kalifornii začali nahrávat.

Většina desky vznikla ve Spojených státech, jejich atmosféra se však na albu nijak neodrazila. Bylo tedy hlavním důvodem, že tam žijí dvě třetiny kapely?

Gore: Přesně tak. Chtěli jsme, aby se každý z nás během práce cítil šťastný, proto jsme nahrávali v Santa Barbaře, kde bydlím já, v New Yorku, kde se usídlil Gahan, a míchali v Londýně, kam to měl nejblíž Fletcher.

Gahan, navnaděn úspěchem svého sólového debutu Paper Monsters, si dal podmínku, že chce poprvé přispět na album i autorsky. Debatovali jste o tom dlouho?
Gore: Vůbec. Než přinesl první demosnímky, řekl jsem mu, že je jedno, jak zní, a že dvě nebo tři skladby budou fungovat. Po pětadvaceti letech, kdy jsem skládal hlavně já, by bylo divné, kdybychom to změnili a Gahan by znenadání složil polovinu alba. To by všechny asi trochu zmátlo.
Fletcher: Je dobře, že mohl uplatnit své písničky. V minulosti se přece jen cítil trochu odstrčený a bylo pro něj čím dál těžší zpívat o Martinových pocitech a myšlenkách. Jeho autorské přispění se podepsalo na dobré atmosféře během celého vzniku alba.

O novém albu jste prohlásili, že je to "bolest a utrpení v různých tempech". Napsat veselou písničku vás neláká?
Gore: Pro mě to bylo vždycky hodně těžké. Poslední veselou písničkou, kterou jsem složil, bylo Somebody v roce 1984. A i tu jsem stejně dokázal shodit posledním řádkem.
Fletcher: Proto taky Depeche Mode nehrají moje písničky, které jsou veselé až moc. (smích)

Přes veškerý smutek a temno se ve vašich skladbách objevuje světlo, které na nové desce ztělesňují andělé. Čím vás přitahují?
Gore: Na anděly je v našich nových písních spousta odkazů, objevují se hned ve čtyřech textech. Obrat Playing The Angel ze závěrečného tracku Darkest Star se dostal i do názvu alba. Je to symbol určité naděje, třeba v singlu Precious, jenž je o mém rozvodu a o dětech, které musí tu celou situaci přetrpět.

A jsou členové Depeche Mode andělé?

Fletcher: Špinaví andělé...

Budete na turné hrát všechny písně z nového alba?

Fletcher: Naživo představíme jen část Playing The Angel. Naši fanoušci chtějí na koncertech slyšet i starší písně, i když musím přiznat, že vybrat z nich je hodně těžké. Doposud jsme jich složili snad dvě stě dvacet. Snad se trefíme.

Těšíte se na turné? Dokážete si koncerty pořád užívat?

Gore: Pro mě jsou koncerty stále potěšení, oslava a zábava. Záleží však na tom, v jaké jsem náladě já a také publikum. Někdy se mi moc nechce producírovat na pódiu, hlavně když jsem unavený, ale většinu koncertů si pořád užívám.
Fletcher: Jak stárnete, je stále těžší cestovat, kocoviny jsou horší a tak dále... Takže potřebujeme víc odpočívat. Teď propagujeme nové album, pak si dáme tři čtyři týdny pauzu a budeme připraveni na turné. A to bude v pohodě.

V lednu přijedete popáté koncertovat do Prahy. Předpokládám, že nejvíc vám utkvělo v paměti vaše první vystoupení.

Fletcher: V Praze jsme byli nejen koncertně, ale i v rámci promotion, já tam dokonce byl jednou na fotbale. Ale na rok 1988 asi fakt nezapomeneme. Byl to náš první koncert ve východním bloku. Po koncertě jsme se vrátili na hotel, kde obvykle bývají fanoušci, ale tam nikdo nebyl. Úřady kvůli nám vyčistily celou ulici, halu i hotel. Bylo to hodně divné. Jo, a taky máme zábavnou historku, jak jsme v Praze fotili s Antonem Corbijnem a Martin za námi měl přijet tramvají.
Gore: Měl jsem jet jednu zastávku, pak vystoupit a počkat na ně, až přijedou jinou linkou. Jenže tam nebyli. Vůbec jsem netušil, kde jsem, neznal jsem cestu na hotel a byl jsem bez peněz.
Fletcher: Za Martinem nás nakonec dovedli dva fanoušci. Jeli jsme tramvají, kde nás jedna dívka poznala a rozplakala se štěstím. Byla tam jedna starší paní, která nás za to seřvala. Nakonec s námi šel celý zástup lidí.

Slavíte čtvrt století existence. Je reálné, že vydržíte hrát třeba tak dlouho jako Rolling Stones?

Fletcher: Rozhodně takhle daleko nepřemýšlíme. Každopádně je vzrušující tak dlouho fungovat a být populární. Chceme i dál dělat dobrou muziku, ale jak to bude dál? Kdo ví. Ovšem kdyby mi někdo před 25 lety tvrdil, že tu teď takhle budu propagovat nové album, řekl bych mu, že se pomátl.

Jak vůbec vnímáte kult okolo kapely?

Gore: To není kult. To bychom museli nejprve umřít.

Rozšířenou verzi rozhovoru s Depeche Mode najdete v novém čísle časopisu Filter, které vychází 4. října 2005

4.10.2005

Autor: Marek Dvořáček
Zdroj: idnes.cz