Depeche Mode hráli čelem k masám

Tady někde leží kořínek současného depešáckého úspěchu. Zbylá trojice, David Gahan, Martin Gore a Andy Fletcher, vydala po dvaceti letech desku, jejíž prodej nyní dosahuje tří milionů kusů. Skupina se o ni mohla pohodlně opřít a přehrát i vláčné kusy, jako byl When The Body Speaks; ty však svým zpomalením zbytečně rozvolňovaly elektrizující atmosféru v hale. Na druhou stranu nový hit Dream On si fanouškovská masa rozkošnicky vychutnávala stejně jako ověřené kusy Enjoy The Silence, Personal Jesus nebo Black Celebration.

To vytržení bylo až extatické a netolerantní vůči "předskakujícímu" veteránovi elektronické hudby Fadu Gadgetovi, jehož muzika vcelku ctila hypnotickou depešáckou monotónnost. Kotel pod pódiem mu vytrvale metal do obličeje slova "Depeche Mode! Depeche Mode!" Když se pak dav dočkal svých idolů, vzkypěl jako jedna nadšená duše a tělo složené z tisícovek mávajících paží a spřažených hlasivek. I lidé na tribunách vyskakovali ze sedaček, spontánně tančili a zpívali podle DM.

Dalším bodem pro zvládnuté showmanství Depešáků byla přizpůsobivost. V roce 1988 to byli strnulí temní mágové, většinu času stojící za syntezátorovými pultíky a jen s občasnými tanečky zpěváka. Nyní šli DM dopředu, čely k publiku. Z Davida Gahana se stal rockový zpěvák svlečený do půl těla, mávající stojanem od mikrofonu. Jeho kolega Martin Gore (který však naprosto nevýrazně zpívá) prošpikovával písně krátkými, melodicky vystavěnými sóly.

Zkrátka kapela rozšířená o bubeníka a dalšího klávesistu zručně nasála více živé muziky a částečně se poučila z moderní taneční hudby. Bylo to slyšet v rytmicky strhujících mezihrách hymnické písně Walking In My Shoes nebo strojově mechanickém tempu skladby I Feel Loved, ve které se naplno zapojily tři depešácké klávesové pulty. Dvě černošské doprovodné zpěvačky, další chytrý tah koncertní dramaturgie, dávaly muzice oživení i soulovou prchavost.

Byl to pokrok v mezích depešáckých zákonů. Pilíře jejich repertoáru neztratily mrazivou hymničnost, melodickou sugestivnost a takřka totalitní valivý spodní tah, který se pomalu zmocní posluchačovy mysli. Zněl zde i temně rozjitřený hlas Davida Gahana, bez kterého si nelze Depeche Mode představit. Jistě, kapela už vše podstatné řekla v osmdesátých letech, tak to je, inovace sem či tam. Avšak pokud se Depeche Mode dokážou udržet v showbyznysu a skvěle bavit fanoušky, je to důkazem jejich nepochybného kultu, písničkářské profesionality a schopnosti zručně plavat ve středním proudu populární hudby.

Setlist: