Den, kdy vyšlo Black Celebration... vzpomínky fanouška
Blog Almost Predictable. Almost se celý březen 2016 věnoval 30. výročí vydání alba Black Celebration. Autor blogu oslovil i několik fanoušků, aby se podělili o své zážitky a pocity z této desky a pokusili se na album podívat z různých perspektiv.
Prvním je Aidan Berry, celoživotní fanoušek Depeche Mode, který žije v North Shields na severovýchodě Anglie. Je sběratel a skupinu několikrát viděl živě, včetně koncertu na místě se skvělým názvem Whitley Bay Ice Rink v rámci turné Music for The Masses. V době vydání Black Celebration byl Aidan oddaný depešák a dnes se ve svých vzpomínkách vrátí k vzrušujícímu dni roku 1986, kdy toto mistrovské dílo Depeche Mode vyšlo. Věřím, že se s tímto příspěvkem dokážeme všichni ztotožnit - dodnes mě uchvacuje pocit očekávání způsobený novým albem depešáků a přitom jsem bez nejmenších pochyb na podobné reakce už až moc starý. Je to skvělé čtení, takové, které si zcela jistě užijete.
Pondělí, 17. března 1986
Co udělá sedmnáctiletý kluk, který si koupil každý singl, dvanáctipalec a album Depeche Mode, když dostane upozornění na jejich nadcházející album pouhé dva týdny před jeho vydáním? Nedělá nic! Absolutně nic! Jeho krásná přítelkyně, jeho rodina, jeho školní povinnosti, jeho kamarádi a společenský život - ani jedno nehraje během příštích tří týdnů vůbec žádnou roli. Tři týdny, říkáte si, ale album vychází za dva; ten kluk totiž potřebuje s tímto albem strávit celý týden, bez přestávky!
Kdo ví, jak jsem přečkal ty dva týdny v neustálém oparu očekávání a úvah? Má mysl jela na plné obrátky. Jak bude vypadat obal? Bude kapela i nadále tou 'moji' skupinou a hudba tak nádherně brilantní, zvláštní a nepředvídatelná? Budou pořád tou skupinou pohybující se na okraji zájmu? Všechny otázky se mi honily hlavou, ale nebyly tak důležité jako potřeba držet to album, slyšet jej a vstřebávat jeho vrstvy a rytmy.
Konečně nadešel ten den a co musím dělat? Bohužel musím jít do školy. Potím se a čekám a čekám a čekám a potím se do čtyř odpoledne, kdy vystřelím k autobusu na sedmimílovou cestu do Newcastle k W.H. Smith, místu, kde jsem si koupil všechny své desky Depeche Mode. Celý den směřoval k tomuto okamžiku, podobně jako předchozí dva týdny, od chvíle, kdy jsem se dočetl o novém albu Depeche Mode a jeho datu vydání.
Dorazil jsem k autobusu, ale dokáže mě autobus přepravit sedm mil hustou dopravou včas, abych se dostal k W.H.Smith před zavírací dobou v 17:30? Auta a autobusy, uhněte z cesty, veďte své životy pro tentokrát jinudy, copak nechápete, že si musím koupit album Depeche Mode?
Byla to dlouhá cesta, ale díky šoférově řidičskému umu jsme to zvládli. W.H.Smith je od zastávky jen kousek, ale má cesta je plná nebezpečí. Nezapomněl jsem si s sebou vzít peníze? Několikrát to zkontroluji, abych si byl jistý, že je mám s sebou. Všechno je v pořádku. Martin a kluci jsou mi na dosah.
Vešel jsem do obchodu.
NENÍ TO TAM! Není to pod D jako Depeche Mode a není to pod B jako Black Celebration. Ne!
Počkat. JE TO TAM. Na konci oddělení s vinyly je speciální stojan. Popadnu desku. Vypadá skvěle. Depeche Mode. Mí Depeche Mode. Teď je moje. Klid, nádech, výdech a hurá domů. A sakra - musím jít ještě do práce. No fajn, alespoň si tak budu moct dovolit koupit lístky na nadcházející koncerty. Svou práci udělám v rekordním čase - police jsou zaplněné, palety prázdné, krabice rozložené - a alespoň se domů svezu autobusem.
Měl bych se navečeřet, ale kdo potřebuje jídlo? Depeche Mode jsou důležitější. Vejdu domů a nonšalantně zdravím rodiče. Kdo ví, co mi odpověděli? Neposlouchal jsem. Volala má přítelkyně - řeknu jí, že se uvidíme zítra. Může být krásná a úžasná, ale tohle jsou Depeche Mode.
Po schodech nahoru do ložnice a ke gramofonu. Pustím si to jednou a nahraji to na kazetu. To bude prozatím stačit, ale moje stereo není moc kvalitní. Vinyl přehraji jen ještě jednou - o víkendu v domě mé sestry. Chci si to nahrát v dobré kvalitě na jejím drahém zařízení, abych si mohl vychutnat každou vteřinu.
A jaká je ta dlouho očekávaná deska? Odpověď už znáte...