Dave Gahan: Rád si při filmu zapláču

Zpěvák Dave Gahan, který koncertoval 24. června v Praze, nerad mluví o stínech minulosti. Slepá ulička, v níž se těžko vyrovnával se slávou populární hvězdy, je za ním. Kdesi řekl, že z osobní krize mu pomohlo rozhodnutí, že v době, kdy jeho mateřská kapela Depeche Mode odpočívá, bude dělat vlastní desky.

"Když skládám pro svou desku, užívám si toho, že vzniká kolektivně. Jsem součástí party muzikantů. Naproti tomu u Depeche Mode jsou písně předem pečlivě promyšlené a jejich struktury vypilované k dokonalosti," vysvětlil v šatně T-Mobile Areny, v čem je rozdíl mezi nejslavnějšími písněmi Depeche Mode a jeho sólovým albem Paper Monsters.

Vaše sólové album překvapí pestrostí. Je na něm patrné, že patříte k Depeche Mode, ale jednotlivé skladby se dívají hodně daleko za jejich horizont.
Ne daleko, ale mimo. To bylo mým cílem. Na té desce je v podstatě spousta hudebních vlivů. Jako Depeche Mode jsme spolu dvacet let a vytvořili jsme si společný hudební jazyk. Ale jako lidi sami o sobě prožíváme své vlastní osudy, objevujeme nové hudební světy a snažíme se s nimi nějak vyrovnat. Já sám jsem velký obdivovatel blues a zrovna to je na mé desce asi dost znát. A propadl jsem kouzlu Johna Coltrana a Milese Davise. To všechno jsou silné, emocionální věci, které jsem se snažil spojit s moderní technologií. Namíchal jsem si koktejl různých myšlenkových proudů.

Je těžké hrát s jinými lidmi než s dlouholetými kolegy z Depeche Mode?
Nesmíte si představovat, že existujeme jen jako Depeche Mode. Dávno ne. To bylo jen na začátku. Teď žijeme rozptýleni po celém světě a každý z nás se stýká se spoustou jiných muzikantů. Bubeníka, který mě doprovází, znám deset let a častokrát jsme spolu u něj v Los Angeles hráli jen tak pro radost. A s basistou se znám taky hodně dlouho a vždycky jsme si slibovali, že jednou spolu budeme vystupovat.

Mluvil jste o tom, jak vás ovlivňuje blues. To je základní kámen veškerého moderního popu, rocku, prostě všeho. Nezdá se vám, že současná elektronická taneční hudba se tomu základu až příliš vzdálila?
Ano, to je velmi důležitý postřeh. Nejde jen o formální stránku blues, té se klidně můžete vzdálit na hony, ale o emoce, které s sebou blues přináší. Ty jsou podstatou moderní hudby. Když tam ta esence blues není přítomna, je to jen bublina.

Podle desky se zdá, že ho posloucháte hodně.
S mírou. Jako všechno. Nepatřím mezi hudebníky, kteří přehnaně poslouchají hudbu. Já jsem hlavně filmový maniak. Vydržím se celé hodiny dívat na černobílé filmy. Jestli chcete nějak interpretovat moji hudbu, tak to jsou do zvuků přenesené emoce z těch filmů. Málokterá deska mě dokáže inspirovat, ale filmové vizuální vjemy ano.

A zajímá vás francouzský film padesátých let, italský neorealismus nebo hollywoodské konverzační komedie?
Všechno, ať je to velké filmové umění nebo dneska už vyšumělá zábava. Dokonce i velmi špatné filmy. A nejen třeba úryvky, ale prožívám je od začátku do konce. Když už si mám vybrat, tak bych zvolil filmy, které se odehrávají v New Yorku. Přibližně před třemi lety jsem se tam odstěhoval a mám rád New York v černobílém.

Pláčete někdy při filmu?
Jistě. A rád. V řadě filmů mám dokonce svá oblíbená "plakací" místa.

Proč se vaše album jmenuje Papírová monstra? Zní to jako nějaký starý laciný sci-fi film.
Ne, ne. To je velmi osobní. V životě jsem se bál velkého množství věcí. A konečně mi došlo, že to bylo zbytečné. Že všechna ta monstra jsou jen z papíru.

2. července 2003 12:22
Autor: Josef Vlček
Zdroj: idnes.cz