Berlínská noční šichta

Rozdělené město se stalo jejich druhým domovem. A to nejen proto, že se tam nachází vhodné studio. Kdysi nažehlení popíkaři našli zálibu v příjemném zániku, který je v Berlíně oslavován jako v žádném jiném městě. Motto zní: "Black Celebration". Thomas Böhm si vyhrnul límec kabátu a slavil s nimi.

"Obnažte se na kost", vyzívá Dave Gahan, šikovný zpěvák Depeche Mode, na nejnovějším singlu "Stripped". Samozřejmě to míní symbolicky, ale přesto se mi při té představě třásla kolena, když jsem se toho mrazivého rána vydal přes Kreuzberg. Zeď po mé pravici mi přitom sloužila jako ochrana před bouří z východu; zabalený jako Arafatovi osobní strážci jsem konečně dorazil ke Köthener Straße, kde sídlí legendární studio Hansa

A kdo všechno tady psal historické noty! Od ctěného Roberta Stolze počínaje, přes Petera Alexandera, Cateriny Valenty a Manuely po Davida Bowieho, Iggyho Popa, Niny Hagen, Alphaville, Killing Joke, Einstürzende Neubauten a Drafti Deutscher, se tu vyprodukovala celá hitparáda. Staré zdi ukrývají několik špičkově vybavených studií, střešní terasu (tady přesvědčuje manažer Studia Tom Müller své zákazníky) s nádherným panoramatickým pohledem na čáru smrti, útulnou pizzerii, několik zkušeben a hotel pro hudebníky.

Kluci z Depeche Mode, nyní již potřetí hosté ve studiu Hansa, však pro osobní život upřednostňují Intercontinental, prvotřídní adresu pro bláznivé hudebníky.

Dnes se na místě činu ještě neobjevili. Zato fanoušci ano. Poflakují se všude po patrech a schodech a trpělivě čekají na hvězdy, baví se o hloupostech, dělají si úkoly do školy a pijí coca colu. Několika přátelskými zaměstnanci jsem nasměrován do kožené židle a obdarován kávou. "Káva bez smetany je jako popová hudba bez Depeche Mode," napadá mě hlubokomyslně.

Po dvaceti minutách venku zavrzá podlaha: Martin, Dave, Andy a Alan opustili kolečkové židle a musí zanechat své podpisy na sádrách, sešitech na matematiku a fanouškovských katalozích.

Se svou černou vlněnou sukýnkou, leteckými botami a blonďatou kudrnatou hlavou vypadá Martin jako klaun z "Black Metalic Circus". Nad přátelskýma očima má lehce nanesené bleděmodré stíny. Andy, vysoký a šlachovitý, si hraje na obrýleného studenta Oxfrodu na dovolené. Dave a Alan vypochodovali z mixážní místnosti společně - máme ještě spoustu práce, tak to zmixujem. "Kromě toho," říká Martin "Dave při rozhovorech ostatní vždycky přemluví. A Alan je moc stydlivý na to, aby s cizími vůbec promluvil."

Trochu sklouzneme ze židlí a pijeme jednu kávu za druhou. "Pracovali jsme až do dnešního rána", omlouvá se Andy a natáhne se pro deku.

Proč nezůstáváte v Anglii, nejsou tam žádná vhodná studia?

"To ano, ale studio Hansa je levnější. Mimoto jsou tu lépe rozřazené místnosti. Pro náš druh hudby nepotřebujeme žádný velký prostor pro živou hudbu, ale místnost pro režii, kam se vejdou všechny naše přístroje", vysvětluje Martin.

"A stejně, v Berlíně jsme rádi."

Daniel Miller, objevitel a producent Depeche Mode, se vřítí do místnosti. V ruce má výlisek nového maxi. Cenného maxi, jak tvrdí: pět skladeb, 25 minut, všechny samozřejmě speciálně mixované.

Martin a Andy se nemůžou dočkat, až budou moct posoudit kvalitu výlisku. Pomalu se klestíme podlažím a spěcháme do posluchačské místnosti.

Nejdou vám ti fanoušci na nervy?

"Bereme to s rezervou," míní Martin lakonicky.

Místnost je ztemnělá. Uprostřed stojí mixážní pult, velký skoro jako velryba. Jeden z techniků položí singl, Andy otočí regulátorem hlasitosti na doraz. "To musí být," slyším ho ještě křičet, pak se z boxů jako kovové ruce vynoří zvukové vlny. Drsné, nehoupavé syntezátorové rány, přes ně Daveův temně melodický zpěv. "To je Highland-Mix 'Stripped'", křičí Andy. Celá místnost vibruje, doslova se topíme v záplavě zvuků.

"But Not Tonight" zní jako úleva. Popový šlágr na jistotu ve známé depešácké manýře. Na b-straně zas uhodil život vyvrhele: "Black Celebration", "Black Day", "Dressed In Black", zatmělo se mi před ušima. Docela drsný materiál, temná atmosféra nesená lokomotivním rytmem nástrojů - Depeche Mode jako horoucí topiči ve vlaku undergroundu.

Vyskakuje na nás něco podobného foukací harmonice. "To Alan přejížděl jazykem přes zvukový snímač své kytary", vysvětluje Martin hrdě. "Gareth Jones, náš hudební producent, to spontánně nasamploval na Synclavier."

Pouští se páska ze včerejší noci. Dave zpívá o nových šatech své ctitelky, Lady Di. Klavír prohnaný kanálem, startující Porsche.

"Rádi nahráváme přírodní zvuky a odosobňujeme je," šklebí se Andy a pohupuje se v rytmu nahoru a dolů.

Potom "Black Celebration": "Tato skladba určovala směr naší práce. Sami ještě tak úplně netušíme, komu se ta hudba bude líbit." Martin působí téměř nejistě, když to vypráví při odchodu. Já jej však mohu utěšit: "Několik pěkných malých hitů tam už bude."

Znovu na kolečkové židli pociťují oba hlad, chtějí se v pozdních hodinách nasnídat. Dobrý nápad: Tři litry kávy, cigarety a kovové střepy jejich hudby mi propálily žaludek.

Na ulici stále vane ledový vítr. Martinovy odstávající uši jsou nechráněny vydané napospas síle přírody a svítí studenou fialovou.

Šťouchnu do něj: Blixa Bargeld z Neubauten mi jednou svěřil, že někdy zníte jako mainstreamové vydání jejich ocelových orgií. Jste jimi ovlivněni?

"Nesmysl! Sice jsme se seznámili s Blixou v Londýně, když byl ve studiu s Nickem Cavem, ale o vlivu nemůže být řeč. Kromě toho, už Richard Wagner nechal dříve uhodit kladivo o kovadlinu."

Se staženými rameny se znovu plížíme kolem zdi. Najednou se Martin zastaví a ukáže na barevné obrázky na betonu. "Možná toto tady nejlépe odráží naši hudbu: Ta zeď je jako nálada našich písní obecně. A ty malůvky, to jsou melodie. Mám rád to temné, černé, ale člověk se za tím nesmí skrývat!"

Martin a Andy mají rádi i míchaná vajíčka a pečené brambory ve snídaňovém lokálu. Když si Andy mezi zuby popostrkuje list salátu, chci ho nechat vyfotit.

"To bohužel nejde", zamlaská. "Mám zrovna pod rtem obrovský beďar." Pro objasnění ukáže na malou tečku. Martin také nechce být zvěčněný: "Nechám se vyfotit jen s dvanácti děvčaty v krátkých kožených sukýnkách!" Kde vzít a nekrást?

Po snězené svačině musí umělci opět do práce: Domluvili jsme se ještě na večer na pár drinků.

O půl jedné v noci se s nimi scházím ve "Swingu", nádražní kavárnou, kde začínají všechny noční tahy scénou. Je tam plno. Dave a Alan se také přidružili. Andy s sebou hned vzal svou přítelkyni, která krátce předtím přicestovala z Londýna. Hudebníci si zkrátka žijí lépe než fotbalisti v tréninkovém lágru.

Martin se na noc čerstvě nalíčil a nasadil si černou baretku. Na levé straně se na červeném provázku houpe malá dřevěná figurka, která se pohybuje vždy, když Martin při smíchu třese hlavou. Jeho kolegové jsou rovněž oblečení do prosté černé. Působí vyčerpaně.

Dave a Alan jsou pohrouženi do rozhovoru o studiu a diskutují o správném nastavení Synclavieru, Rolls Roycei hudebních počítačů. Martin objednává první rundu. Lidé ve "Swingu" na sobě nikdy nedávají nic znát a proto si nikdo dál nevšímá ani Depeche Mode.

Nemáte v Berlíně žádné přátelé?

"Samozřejmě, že ano, znám tu spoustu lidí. A jednoho dne se sem zase přestěhuju; nechci zestárnout v Londýně", říká Martin.

"Lidi tady jsou docela v pohodě. Hlavně ženské, ještě nikdy nás žádná neoslovila", reptá Dave.

To se může změnit. Po dvou rundách navrhuji první změnu lokálu. Naproti na Nollendorfplatz stojí starý, důstojný Metropol, kdysi velké kino a teď frekventovaný koncertní sál a diskotéková svatyně. Dnes, v sobotu, je tam peklo. Stovky krásných přihřátých mužských proudí vchodem, několik zatoulaných turistů a celé dívčí třídy se míchají mezi tančící lid.

"Vstupenky za 25 marek, prosím." Na širokých schodech, které vedou do tanečního sálu, vystupují Martin, Andy, Dave a Alan ze své anonymity, růžově a modře odbarvená děvčata v nich poznávají to, co jsou: hvězdy manéže.

Fanoušci nás sledují s otevřenou pusou, někteří se dokonce odváží se svých idolů dotknout, Davea hladí láskyplně po bundě, Martinovi opatrně sahají na kadeře. "It's teenielike", zamumlá Alan. Rychle se stahujeme do nejzazšího rohu baru. Další runda je na mě.

Jako na zavolanou se halou rozezní speciální mix "People Are People" hvězdného DJ Westfalia Baambaata. Skrečuje a stříhá, hraje k tomu Stouny a Frankie Goes To Hollywood. Ohňostroj diska. Laserové paprsky z reflektorů se přelévají přes tanečníky. Alan jde pro další pití.

"Nedávno, když jsme stáli v "Džungli", začíná Martin opět rozhovor, "jsem se musel strašně smát. Podíval jsem se tam do zrcadla a viděl Depeche Mode. Vypadali jako rodinný klan na výletě. Nikdo si netroufl se k nám přiblížit."

Vyrážíte v Anglii na rodinné výlety často? "Někdy s Andym zajdeme do naší oblíbené hospody, bydlíme od sebe asi dvě minuty. Alan raději zůstává doma a Dave bydlí daleko pryč venku v Essexu."

"Však to taky stačí", namítne Dave. "Jsme spolu přece pořád ve studiu, na turné a taky po nocích."

Můžete se ještě vůbec vstát?

"Ještě to jde", usmívá se Andy. "Jasně, hádáme se, ale to se po pár hodinách vždycky srovná. Mohlo by to být horší."

"Posledně jsme se prali kvůli pár idiotským věcem!" Martin Andymu mnohoznačně poklepe na rameno. "Ale když jsi ve stresu, tak to ze sebe musíš taky dostat."

Andy objedná další rundu.

"To se musí vydržet. Nejpozději v hospodě je všechno zase v pořádku."

Několik Teddygirls a vyšlechtěných punkových kočiček na sebe strhávají pozornost, v patřičné vzdálenosti si cosi vzrušeně šeptají. Dave Martin a Alan sedí jako osamělí vládcové na barovém trůnu, chtěli by sklouznout dolů, zůstávají však sedět. Andy zmizel se svou přítelkyní na tanečním parketu a mazlí se za doprovodu Grace Jones.

Najednou vyrazí předseda spontánního fanklubu do útoku a žádá o autogram. Od tohoto okamžiku zmizely všechny zábrany. Barové stoličky jsou obklíčené a whisky teplá. Po třiceti podpisech přestává mít Dave cit v pravé ruce. Rozhodujeme se opustit Metropol. Martin zná ještě jeden tichý bar, kde nás nechají na pokoji.

Andy s přítelkyní se loučí, chtějí se vrátit do hotelu. Zbytek angažovaných pijáků whisky nasedá do taxíku. Řidič zná kluky z televize a namačkané nás doveze na požadovanou adresu. Bar, tak černý jako nová deska Depeche Mode. Na tmavých stěnách visí ošklivé masky, ocelově šedý výčepní pult je plný skulptur. Několik hostů se podobá těm maskám na zdech.

Našli jsme si místo. Z rohů a zákoutí se valí hustá oblaka kouře a rozplývají se ve světle. "V Metropolu nebyli tak skvělí lidé", směje se Martin. Ze všech je ještě nejčerstvější. Dave, unavený pitím, zírá do prázdna. Alan filozofuje se svou skleničkou whisky o pracující třídě, stydí se za svůj zámožný původ a nadává na rodiče, kteří by z něj raději měli interpreta klasické hudby.

Hudba tupě kvílí na taneční parket. Na záchodě se mezi dvěma pisoáry jeden páreček vášnivě otírá o kachličky. Alan by teď raději byl zpátky v Londýně. Před nedávnem si koupil velký, starý dům, který se ještě musí zařídit. Martin se mi snaží vysvětlit rozdíl mezi londýnskými a berlínskými ženami. Žádný neexistuje. Dave je čerstvě ženatý, hlava mu padá dolů, usnul na stoličce. Všichni jsme docela hotoví. Martin se skrz "Black Celebration" vidí na nejlepší cestě k psychedelické skupině zasvěcenců. Předtím, než se tak opravdu stane, se Dave radši vzbudí. Pak se vypotácíme z lokálu.

"Až přijedeš do Anglie, budeme pokračovat v pití", míní Martin ještě. Pak všichni tři zmizí v nenávratnu.

Autor: Thomas Böhm

Zdroj: Musikexpress 05/1986