Andy Fletcher: Doma se koukám na televizi

Rozhovor s Andym Fletcherem o novém albu, demokracii ve skupině a setkání s Beyoncé.

Paříž před několika dny: ve velkém sále Gaîté Lyrique, elegantního kulturního centra v srdci francouzského hlavního města, ohlásili zpěvák Dave Gahan, kytarista Martin Gore a klávesák Andy Fletcher před neobvykle hlučnou kulisou a díky internetu i světovou veřejností nové album své skupiny Depeche Mode i plány pro nadcházející turné.

O půl hodiny později a čtyři patra výš, ve správním traktu muzea, přikráčel v náhlém liduprázdném nadpozemském tichu Andy Fletcher na domluvený rozhovor. Černé boty, černé kalhoty, černá košile, černé sluneční brýle - vysoký, šlachovitý a vitálně působící muž, který po tři dekády v Depeche Mode krotí oba excentriky, nyní promlouvá sametovým barytonem s překvapivě silným britským akcentem pracující třídy, obklopený klidem umělce, který dávno dosáhl všeho a nikomu nemusí nic dokazovat. Což nás přivádí k tématu.

Pane Fletchere, myslí si o vás vaše děti, že jste frajer?
Domnívám se, že ano. Doufám!

Ptám se, protože především vy s vašimi slunečními brýlemi při koncertech Depeche Mode na pódiu vypadáte jako frajer. Je to s přibývajícími léty těžší nebo snažší?
Samozřejmě je to s věkem čím dál tím těžší. Naštěstí máme všichni ještě hodně vlasů, působíš díky tomu mladším dojmem.

Depeche Mode existují 31 let, Rolling Stones letos spolu slaví padesát let. Chtěli byste také dosáhnout podobné výročí?
V tom věku už určitě nebudeme dělat to, co děláme teď. Zcela jistě nechci v sedmdesáti stát na pódiu. Chci se pak starat o své vnuky a dělat něco úplně normálního. Ale u rock'n'rollu člověk nikdy neví. Tahle hudba je silně návyková.

Kdy vyjde vaše nové album?
Příští rok, asi v dubnu.

Můžete nám něco povědět o písních? Jak budou znít v porovnání s předchozími alby?
Je to jiné album než naše předchozí. Je hodně bluesové. Nebo abych to popsal dvěma slovy: elektronický blues. Na posledním albu jsme měli pár opravdu dobrých věcí, ale žádné opravdové téma. Toto album téma má. A silné písně.

Kdo měl ten nápad, kam má album směřovat?
Bylo to téma v Martinových demech. A všem se nám moc líbilo.

Dave Gahan a Marin Gore oba napsali písně pro album. Je něco, co je speciálně vaše parketa?
Nepíšu žádné písničky...

To je známo.
...ano, ale mám pro to dobrý důvod. Kdybyste si poslechl jednu z mých písniček, věděl byste jaký. Skládat písně je umění. A jinak je spousta dobrých hudebníků, kteří neumí psát písně.

Jaký je z vašeho pohledu rozdíl mezi texty Martina Gorea a Davea Gahana?
Jsou to dva různé styly. Rozdíl je v tom, že Martin píše texty od svých jedenácti a Dave teprve posledních sedm nebo osm let. Martin je tedy velmi zkušený textař, Dave se však pořád zlepšuje. Píše jinak než Martin, je potom trochu složitější poskládat to na album tak, aby Daveovy a Martinovy písně fungovaly stejně.

Minulý pátek jste dokončili nahrávání nového alba. Jak jste se cítili, když jste v New Yorku opouštěli studio?
Bylo to trochu zvláštní, protože přes den jsme ještě nahrávali a večer jsme odlétali. Do toho jsme si navíc museli balit naše kufry. Bylo to trochu nadskutečné být hned příští ráno v Paříži.

Jak inspirující byl výhled ze studia na panorama New Yorku?
Je to opravdu neuvěřitelné studio. Jmenuje se Jungle City a patří Alicii Keys. Ve vedlejší místnosti souběžně nahrávala Beyoncé. Naopak druhou polovinu alba jsme nahrávali v Santa Barbaře. V temné místnosti bez oken - to potom vyjdeš ven zakouřit si a všechno je zalité sluncem. Ale Kalifornie není zdaleka tak inspirativní a působivá jako New York.

Nezeptali jste se hned ve studiu Beyoncé, jestli si taky nechce zazpívat na některé písničce Depeche Mode?
Potkal jsem ji ve výtahu, měla u sebe obrovského sekuriťáka a vypadala perfektně - a to bylo ještě dopoledne. Paráda!

Šlo nahrávání alba podle plánu?
Dokonce jsme byli hotovi o dva týdny dřív než se plánovalo. Neskutečné!

Přejděme k nadcházejícímu turné. Jak se dostáváte do správné nálady? Už během přípravy nebo až na turné?
Trvá pět, šest představení než to má správný švih. Ale jelikož jsem mezitím zůstal v Depeche Mode jediný, kdo pije, stali jsme se na pódiu víc profesionálními. Proto má publikum zaručeno, že z nás každý večer dostane 99,9 nebo 100 procent. Dřív byly dny, kdys měl smůlu. (směje se)

Přemluvili vás Gore a Gahan abyste také přestal s pitím?
Ne. Naštěstí.

Během vašeho turné vystoupíte v Bělorusku. Všichni vědí, že Depeche Mode nejsou žádná politická skupina. Neexistuje však pro umělce určitá povinnost vyjádřit se nějak k politickým poměrům, když tam stojí na pódiu?
Ne. V soukromí se o politiku zajímáme, ale do naší hudby ji nepouštíme. Hrajeme v Bělorusku, protože i tam máme mnoho fanoušků. To je ten důvod. Jiní umělci se zabývají politickými tématy záměrně, my ne.

Na vašem novém turné máte ve vaší domovské Anglii pouze jediné vystoupení, v Londýně. Proč?
To nemůžu říct. Momentálně zvažujeme, co budeme dělat po již ohlášených vystoupení: jestli se vrátíme do Evropy nebo budeme pokračovat v Americe. Ale teď ještě není nijak rozhodnuto.

Kdo rozhoduje v tříčlenné skupině a jak k těm rozhodnutím dospíváte?
Jsme demokracie. Demokracie ve třech je samozřejmě těžká, ale vypořádáváme se s tím dobře a přátelsky. Když se někomu nelíbí nějaká umělecká představa, berou to ti zbylí dva velmi vážně v potaz.

A jak se vyrovnáváte s kritikou zvenčí?
Dostáváme fanatické a otřesné kritiky. Ale když se ti dostane konstruktivní zpětné vazby, bereš to o mnoho vážněji. V osmdesátých letech zbožňovali všichni novináři rock a elektronickou hudbu nenáviděli. V podstatě byl za těch prvních deset let každý rozhovor strašný. Dneska, ať už je to z jakéhokoliv důvodu, jsou na nás při každém rozhovoru všichni milí. (směje se)

Užíváte si slávu ještě pořád tak jako na začátku vaší kariéry?
Sláva pro nás není slovo s dobrým významem. V současnosti žijeme v době kultury celebrit. Nevnímáme se jako celebrity, vidíme se jako hudební hvězdy. Protože po návratu domů vedeme úplně normální životy. Oproti tomu, ve světě celebrit chtějí být lidi slavní i přesto že často nic nedokážou. Být známý jako hudební hvězdy je ok, ale nikdy bychom se nechtěli stát celebritami.

Když se dnes rozhlédnete po hudebním světě: vidíte skupinu, která by mohla být následovníkem Depeche Mode?
Jedinou opravdu srovnatelnou skupinou jsou U2. K ní máme úzkou, silnou vazbu. Často spolupracují se stejnými lidmi jako my, se stejnými producenty nebo třeba s fotografem Antonem Corbijnem. Když už, tak nejblíže jsou nám asi oni.

Žádné mladé skupiny?
Mladých skupin je hodně, ale upřímně řečeno se po scéně porozhlížím jen když hraji jako DJ.

Jak se vám jakožto hobby-dýdžeji líbila ta tři CD remixů Depeche Mode, která vyšla minulý rok? Zajímá vás konečná podoba skladeb nebo sázíte na uměleckou svobodu remixérů?
Remixérům dáváme stoprocentní uměleckou svobodu. Protože chceme, aby z našich písní vytvořili něco zajímavého aniž bychom to nějak ovlivnili. Někdy to zafunguje překvapivě dobře. A někdy to zní překvapivě špatně.

Jakou hudbu posloucháte v soukromí?
Depeche Mode.

Jen Depeche Mode?
A pouze ve studiu. Doma neposlouchám žádnou hudbu. Když jsi ve studiu celý den, užiješ si hudby ažaž. Doma se koukám na televizi.

Cítíte po všech těch letech jako hudebníci stále ještě tlak nebo jste mezitím uvolnění a v pohodě?
Před vystoupením jsme nervózní a jsme nervózní když vydáváme nové album. Když necítíš žádný tlak a nemáš nervy na pochodu, měl bys to nechat být. Myslím, že pro umělce je to velmi důležité. Například Dave je před každým koncertem tak plný adrenalinu až skoro panikaří. Ale ten adrenalin mu na pódiu dopomáhá k fantastickému výkonu.

31.10.2012
Autor: Jan Ulrich Welke
Zdroj: Stuttgarter-Zeitung.de