Velká Británie
29.3.1986,
Oxford
Začátek
Turné k desce Black Celebration proběhl v oxfordském Apollo
Theatre.
"Vyvrcholení šesti měsíců tvrdé práce,
organizování světového turné k propagaci našeho posledního
alba Black Celebration. Atmosféra v zákulisí byla trochu napjatá,
ale když jsme vyšli na jeviště, dostalo se nám od diváků
takového přijetí, které lehce uklidnilo veškeré nervy.
Představení probíhalo dobře, kromě pár nezdarů, hlavně ten,
když jsem zakopl na jevišti během přídavku, zranil se a málem
ohrozil celé turné. K mým velkým rozpakům mi lidé tento
incident pořád připomínají," popsal zahájení turné pro
Informační službu DM Andy Fletcher.
O scénu a světelné efekty se opět postarala Jane Spiers. Kvůli Daveovým divokým tanečním kreacím bylo pódium opatřeno speciální podlahou. Velká část scény byla vyrobena z nafukovací umělé hmoty, plněné héliem. Veškeré technické příslušenství bylo šikovně ukryto v dutých klávesových stojanech.
"Turné Black Celebration vyměnilo loňské postranní strmé pochozí plochy za rampu a dvě strašidelně modře svítící zářivky. Jediné další rekvizity tvoří dvě bizarní metalové skulptury, které se dají použít jako bicí nástroje. Když se do nich zrovna nemlátí, připomínají zvláštní japonské symboly a mění kulisy na cosi mezi Blade Runnerem a Tokiem v roce 2000. Celá scéna stála 25.000 liber, ale vydrží pět měsíců." (No1, 1986, DMTVA)
31.3.1986,
Brighton
Na
druhý koncert turné se přišel podívat reportér Record Mirror,
Lesley O'Toole:
"Dorazil
jsem včas, abych byl svědkem neotřelého zahájení ve formě
opony z gázy mezi Depeche Mode a dychtivým publikem. V půlce Black
Celebration tato bariéra za zvuku lascivního jekotu klesla... a tam
byli, oděni v kůži a půvabní (ale co ty zvuky?)
Nezajímavější
části A Question of Time, která následovala, byla bezpochyby
posedlost Davea Gahana vlastními kalhotami. Ubohý chlapec se zdál
být nepřiměřeně paranoidní, že by mohl odhalit něco, co by
něměl... Martin opustil své místo, aby odkráčel na pódium a
přezval vokální povinnosti při Sometimes a A Question of Lust.
Martin měl silně neuspokojivý oděv - vojenský plášť a černé
leginy. Později se svlékl, aby odhalil okouzlující černý rolák.
Člověk se musí divit, kolik doprovázejících otců se později
svých potomku asi ptalo na tu svůdnou blondýnku vzadu.
Slabá
místa Depešáků dnes nebyla ani trochu maskována - stále
stejně znějící písničky a lyrická nasládlost vytanuly na
mysli, druze jmenované dokládala New Dress. Upřímně doufám, že
Dave Gahan zpíval 'Princess Di is wearing a new dress' s velkou
nadsázkou.
Přesto je nemůžete označit za předvídatelné.
Master and Servant byla přerušena instrumentální mezihrou přímo
z Una Paloma Blanca. Přeneste se přes Martina Degvilla (zpěvák
Sigue Sigue Sputnik), jeho patnáct minut vypršelo: Martin Gore a
spol mají ještě několik minut k dobru."
(Record
Mirror, 1986, DMTVA)
2.4.1986,
Dublin
Třetí
koncert turné skupinu zavedl do hlavního města sousedního Irska.
Během představení byl pořízen záznam do klipu k singlu A
Question of Lust.
4.4.1986,
Belfast
Koncert
se měl původně konat v Kings Hall, výstavišti z konce 19.
století, ale kvůli produkčním problémům se představení
přesunulo do Maysfield Leisure Centre.
"Odstartovali
hraním Black Celebration za masivní černou oponou z mušelínu.
Závěs se spustil a oni přešli do Stripped, s dráždivou, jímavě
vzrušující září reflektoru, která se postupně odhalovala jako
když stahujete punčochu. Bezprostředně následuje několik
posledních singlů, která na dalších 25 minut uvádí diváky do
varu, to vše završené Shake The Disease.
Ale... střední část
s ukázkami z nového alba začíná až příliš brzy - Dressed
In Black, Fly on The Windscreen - s novým směrem a povídačkami
obyčejné krize středního popového věku a dalšími takovými
hloupostmi, které je těžké pominout.
Avšak později... dole
na nádraží o půlnoci můžete stále slyšet poslední část
přídavku Just Can't Get Enough, dunící skrz stěny Maysfieldu,
dokonale synchronizovaný se skřípěním náprav valícího se
nákladu. A na zlomek vteřiny se zdá, že muži z Mute krátce
dosáhly trapné syntéze sladkého popu a těžkého industriálního
monstrózního zvuku, po které toužili," tak
představení ohodnotil Adrian Maddox z časopisu Melody Maker.
(Melody
Maker, 1986, DMTVA)
6.4.1986,
Glasgow
Představení
v největším městě Skotska se v hudebním časopise New Musical
Express prostřednictvím Andrei Miller dočkalo tvrdé kritiky:
"Čuga,
čuga dunk... čuga čuga dunk....
Pokud se vám líbí takové
věci, pak by vám asi stálo za to stát na místě, které vypadá
a voní jako obchoďák, a zaplatili byste sedm liber za to
privilegium tam být. Diváci z Glasgow tak hloupí nejsou, takže se
jich tam objevila jen polovina - měla jsem tu smůlu, že jsem
mezi nimi byla taky. V té půlce, která sledovala jednu z
nejšílenějších průměrností, jaká kdy vypěnila na vrchol
britského popového byznysu.
Depeche Mode ... jsou... eh... no,
bez talentu tím nejkomičtějším možným způsobem. Kromě toho,
že jsou neskutečně nudní s tou svou řink břink metalovou
hudbou; svým sebevědomým pózováním za klávesami, které zní
pěkně utahaně (příště použijte Duracell, hoši, víte, že to
má smysl); jejich nafukovacím neonovým pyramidovým setem; jejich
dobře míněným závanem intenzivní mozkové činnosti; ten pocit,
že naznačují, že je jejich hudba důležitá, je směšný až do
opravdové trapnosti.
Koho nakonec opravdu zajímá, jestli
Tančící Dave vykrádá Michaela Jacksona nebo Jima Kerra? Že
Marťan Martin neumí zpívat? Pět tisíc ječících puberťáčků
se nemůže mýlit - Depeche Mode jsou zcela nezávadní. Většinu
času.
Co je naprosto nevyhovující je způsob, jakým krmí své
zbožňující publikum nápady, vyjádřenými tak špatně jako by
trpěli mentální zácpou. Jen protože je vám třináct, neznamená
to, že jste natvrdlí, tak proč plýtvat časem a ztrapňovat se v
pozdějším životě plácáním 'people are people' na veřejnosti?
Nebo, ještě hůř, refrén nové písničky o korupci pravdy v
denním tisku, který zní 'Princess Di is wearing a new dress'. Jak
mohou mít tak hroší kůži a tvářit se smysluplně, zatímco
zpívají něco takového? Kde berou tu drzost, aby nutili publikum
zpívat s nimi? Proč si nenajali textaře? Proč jsem tady? Proč tu
zůstávat na přídavky, když můžete jít do hospody?" (New
Musical Express, 04/1986, DMTVA)
9.-10.4.1986,
Birmingham
Německý
časopis Hifi Vision Germany dostal příležitost nahlédnout do
zákulisí na přípravné práce před koncertem:
"O chod turné
se starali tři manažeři - JD Fanger (zvuk), Andy Franks (produkce)
a Harlad Bullerjahn (logistika a tisk)... Zatímco se Andrew baví v
hotelu s návštěvou z Německa, vládne v Exhibition Centre v
Birminghamu přičinlivá hektika. Již kolem sedmé ráno se tým
stará o ukotvení světelné konstrukce a o systém
ozvučení.
Posléze začala krok za krokem stavba zařízení,
které v noci z posledního dějiště koncertu do Birminghamu
převáželi tři 32-tunoví tahači. Odpoledne ve tři se do hotelu
Holiday Inn dává pokyn k odjezdu do haly na zvukovou zkoušku. O 45
minut později stojí čtveřice hudebníků na pódiu a testují své
mikrofony a nástroje.
Koncert se blíží. V hale stojí čtyři
stánky s tričkami a velmi stylovými otevřenými sešity s
programem, připraveny na nápor mas. Parkovací místa před halou
se plní. V 19:00 se hala otevírá; proud nedočkavých fanoušků
se valí dovnitř, přehlídka extravagance a vkusné
ztřeštěnosti.
Za pódiem dává Harlad Bullerjahn poslední
instrukce fotografům a pomocným silám. Ti potřebují silné paže,
protože při každém koncertu musí dostat přes hrazení do
bezpečí mladé fanoušky a zachránit je tak před tlakem
postupující masy." (Hifi
Vision Germany, 07/1986, DMTVA)
12.4.1986,
Manchester
"Alan
stojí vlevo, oblečený v kožené bundě a vyšisovaných džínách,
vypadá skromně jako vždy. Martin je uprostřed, v kožených
kalhotách a černém průhledném topu se skříženými koženými
řemínky. Andy je vpravo, vlasy sčesané, ale skáče nahoru a
dolu, když poguje do rytmu. V tmavé kalhoty a efektní košili
stále přijímá aplaus publika.
A jaký je to potlesk! A dav!
Jedna věc je jistá - fanoušci Depeche Mode vědí, jak se má
tančit. Vědí, jak se pohybovat a ani horda vyhazovačů je nemůže
přimět k sezení!
Zvuk je perfektní, křišťálově čistý,
tak hlasitý, jak je to jen možné, aby se nezkresloval. Světla
blikají do rytmu a rytmus šlape se světly."
16.-17.4.1986,
Londýn
Anglickou
část turné završila dvojice koncertů na stadionu Wembley:
"Před
pěti lety byli Depeche Mode naživo jednou z nejhorších skupin
všech dob. Stáli rozpačitě za svými syntezátory a drnkali,
zatímco Dave Gahan zpíval a mechanicky pohupoval boky ze strany na
stranu. Nebylo to moc vzrušující.
Ale dnes se z toho pohybu v
bocích stalo jedno z nejslavnějších vrtění půlek v dějinách
a z Depeche Mode vyrostli... no, prostě skvělí účinkující.
Dave Gahan bláznivě lítá po pódiu, tleská rukama nad hlavou,
točí se kolem, kroutí zadkem a prolévá potoky potu. A Martin
Gore, který v raném období vypadal, jako by si přál, aby se pod
ním rozevřelo jeviště a on mohl prostě zmizet, se úplně změnil
a skutečně se zdá, že se baví - zejména během A Question of
Lust, kdy sejde dolů do přední části pódia a odhaluje svůj
obvyklý nekonvenční styl oblékání (např. Černou minisukni
přes kalhoty a pár kožených popruhů přes hruď) a zpívá svým
křehkým, ale výrazným hlasem.
Stadión Wembley je dost velké
místo a je pravděpodobné, že budete sedět na míle daleko od
jeviště, ale Depeche Mode to podchytili tak, že na lana upevnili
obrovské projekční plátno, na které se bude přenášet
představení (se všemi druhy přidaných uměleckých 'koláží' a
speciálních efektů). Takže, ať už budete v obrovské hale
kdekoliv, budete moct vidět skupinu jak stojí na vyvýšeném
pódiu, obklopená světly jako ze science-fiction a bude zpoza svých
kláves sypat jeden hit za druhým, někdy třískne palicemi do
podivných, stromy připomínajících objektů, aby z nich vyloudila
spoustu zvláštních kovových zvuků a občas se dokonce usměje.
Můžete si také všimnout - a to zcela jasně - že, po pěti
letech se z Depeche Mode naživo stala překvapivě dobrá
skupina."
Evropa I
24.4.1986,
Oslo
Po
týdenní přestávce se Depeche Mode přesunuli na evropský
kontinent. Kapelu čekal několikatýdenní nabitý program, zahájený
koncertem v Skedsmohallen, sportovní hale z počátku 80. let 20.
století. Následovaly dva koncerty ve Švédsku a jeden v Dánsku.
Na
otázku jednoho německého dívčího magazínu, jestli skupinu baví
výjezdy na dlouhá turné odpovídá Dave Gahan: "Vždy je to něco
mezi láskou a nenávistí. Vystoupení nás baví, to ostatní kolem
nám často leze na nervy. Tentokrát je však všechno trochu jinak.
Hrajeme v obrovských halách, ta atmosféra nás bude provokovat a
dá nám křídla." (Mädchen,
04/1984, DMTVA)
29.4.1986,
Hannover
"'I
just can't get enough' - 'stále nemám dost', to si asi řeklo
spousta fanoušků, protože před pódiem vládla taková strkanice,
zejména mezi dívčími fanoušky, že měli ošetřující lékaři
plné ruce práce," hlásí reportér NDR2 a jeden člen
ošetřovatelského týmu s ním souhlasí "Máme nový rekord,
ještě před začátkem koncertu jsme tu měli více jak třicet
záchvatů mdloby, což je zapříčiněno špatným vzduchem v hale,
také je tu velmi teplo a všichni jsou velcí fanoušci Depeche Mode
a křičí už jen když zaslechnou jméno."
"Včera večer
byli bouřlivě oslavováni, skoro hystericky, ale to není nic
nového. Tak tomu bylo u Beatles, Bay City Rollers a u Depeche Mode
tomu není jinak," uzavírá reportér návrat Depeche Mode na
německou půdu. (NDR2, 1986, DMTVA)
1.5.1986,
Stuttgart
"20
pomocníků má postavenou polovinu pódiové konstrukce. Mezitím
slouží Schleyer-Halle jako sportoviště. K fotbalové hře ve
víceúčelové hale nastupují: mužstvo Depeche Mode, které se
skládá z bedňáků, tour manažerů a Martina Gorea s Andrewem
Fletcherem, proti nim mužstvo německé pobočky Intercord, posíleno
o několik zaměstnanců rozhlasu ze Stuttgartu a Baden-Badenu,
společně s jedním zcela nesportovním hudebním redaktorem. Dave
Gahan a Alan Wilder pozorují hru z čáry; Alan, vášnivý filmař,
zachycuje sportovní událost pro příští generace.
Už od
odpískání je jasné: Britové hrají s vášnivým nasazením. S
fair play a notnou dávkou ctižádosti sází na výhru. To, že v
prvním poločase má víc tahů na branky mužstvo Intercord, je
podněcuje. Druhý poločas tím pádem nabízí dramatické scény a
výsledek 4:4 - nerozhodně.
Po zápase se jde do ubytovny pro
sportovce: Britové si nad hranolky a vídeňským řízkem užívají
německé pohostinnosti." (07/1986,
Hifi Vision Germany, DMTVA)
2.5.1986,
Stuttgart
Třetí
koncert v Německu pro časopis Popcorn shrnula divačka Gitta
Bötiger:
"Dveře
Schleyer-Halle se otevřely o hodinu dřív než se plánováno. Dvě
hodiny před vystoupením Depeche Mode musela ochranka z první řady
vytáhnout 17 náctiletých, předskokani The Book of Love pak
vystoupili s mírným zpožděním. Jejich dvacetiminutové
vystoupení bylo odměněno pouze slabým potleskem a ze všech hrdel
znělo už jen "Depeche Mode"!
S půlhodinovým zpozděním
zazněly první tóny Black Celebration, které se ztrácely v
hysterickém křiku. Tenounký závěs poodhalil Daveovo zhoupnutí v
bocích a křik ihned nabral na síle. Vypadalo to, jako by se Dave
chtěl stuttgartským fanouškům odškodnit za bombu se slzným
plynem z koncertu z roku 1984. Jeho show byla jeden taneční
maraton, mnohem divočejší než posledně.
Deska Black
Celebration byla fanoušky skladba od skladby celá odzpívaná.
Samozřejmě nechyběly ani hity jako People Are People a Master And
Servant, vyhrabány byly i starší písničky Photographic, New Life
a Boys Say Go. Jedním z vrcholů byl Martin Gore, který dráždil s
postrojem na obnažené hrudi. Nesměle zpíval písně It Doesn't
Matter a A Question of Lust, které dávaly podnět ke snění.
Vytaženy byly všechny zapalovače a zářily jako moře
světel.
Ovšem než hudba dozněla, opustil Martin pódium a své
místo přenechal opět Daveovi, který válel dál se Stripped...
vyžádaly se tři přídavky, během kterých Dave házel do publika
své košile. Na Depešácích bylo vidět, že i oni se během svého
představení skvěle baví. Se samým Thank You a See you next time
opustila fantastická čtyřka po dvou hodinách pódium. Se skvělým
nazvučením a Daveovým omamně krásným hlasem byl tento koncert
velkým úspěchem. Všech skoro 10.000 fanoušků bylo zcela
nadšeno!"
4.5.1986,
Curych
Po
koncertu v Mnichově udělali Depeche Mode krátkou odbočku do
sousedních států - vystoupili ve Švýcarsku, Francii a Belgii.
Thomas Wyss byl jedním z davu fanoušků, kteří se na skupinu
přišli podívat do Curychu:
"Černější
než noc - elektronicky, temný, černý avšak perfektní nedělní
večer.
Po otevření bran se hala naplnila vcelku rychle.
Ochranka měla o něco později už plné ruce práce. Tlačenice
nabíraly na síle a z prvních řad vytahovali první lidi.
Najednou
pohasla světla a večer zahájily předskokani Book of Love. Bohužel
se jejich hudbě skoro nevěnovala pozornost a skladby z jejich
debutového alba obdrželi velmi vlažný potlesk. Po Book of Love se
přestavovala scéna. Tlačenice se pomalu stupňovala. Zástupce
pořadatele vyšel na pódium. Vyzýval dav, aby ihned ustoupili o
několik metru, aby se předešlo komplikacím. Publikum to zdá se
nebralo moc vážně a začalo pískat. Když pořadatel pohrozil
zrušením koncertu na poslední chvíli, pochopili lidi o co jde a
uposlechly pokyny. Když potom nechtěl fungovat jeden z počítačů,
začalo si spoustu fanoušků myslet, že ten večer skupinu na živo
snad neuvidí.
Najednou se z reproduktorů ozvaly temné
elektronické zvuky. Všechno podtrhovalo velké množství mlhy a
blesky za oponou v ještě osvětlené hale. Fanoušci začali
tleskat. Tyto neznámé synthy tóny byly v té době ještě
nevydaná instrumentálka Christmas Island. Přesto v hale každý
hned poznal, že se musí jednat o začátek koncertu. Najednou
světla zhasla a bez přerušení se přešlo na známé samply ze
Stripped, které skončily otvírákem Black Celebration.
Po
několika slokách zpívaných Davem se konečně spustila opona.
Křik rozvibroval halu. Pódium sestávalo z tří kuželů, na
kterých stáli Alanovy, Martinovy a Fletcherovy klávesy.
Podporovala je na tu dobu geniální skvětelná show. Dave dostal
svým výkonem diváky hned do varu. Po každé písničce se na
pódiu zhasla všechna světla a kužele svítili světlemodrým
neónovým světlem. Lidi to ohromovalo. Následoval hit za hitem. V
hale to vřelo jako v kotli. Po People are People skupina poprvé
opustila jeviště. Fanoušci volali o přídavek. Po Boys Say Go,
Just Can't Get Enough a More Than A Party se čtveřice mladíků
nakonec rozloučila, rozsvítila se světla a bylo po všem."
(depechemode.ch)
18.5.1986,
Berlín
Představení
připadlo na svatodušní neděli. 13.000 fanoušků zaplatilo za
lístek 22 marek a čekalo do 20:00 na svou oblíbenou
kapelu.
"Ohňostroj prskavek, roje komárů, orgie světla a
hudby a kolem 13.000 Berlíňanů, nadšeně oslavující britskou
skupinu Depeche Mode, která povýšila své 75-minutového
vystoupení na slavnost. Toto bylo zahájení open air sezóny
berlínské Waldbühne," psal místní Bild Zeitung Berlin
(Bild Zeitung Berlin, 20.5.1986, DMTVA)
Informační
servis Depeche Mode řadí Berlín mezi nejzajímavější koncerty
evropské části turné:
"Berlín byl obzvláště zajímavý,
protože jsme hráli na otevřeném stadiónu Waldbühne, který před
druhou světovou válkou nechal postavit Adolf Hitler. Právě tam
pořádal svá propagandistická shromáždění. Pocity v zákulisí
byly zvláštní, připadali jsme si jako bychom skutečně mohli
cítit 'vibrace' z doby před čtyřiceti lety, " vzpomínal Andy
Fletcher (Depeche
Mode Official Info Service Newsletter, 9/1986,DMTVA)
25.5.1986,
Rüsselsheim
Posledním
vystoupením první evropské části Black Celebration Tour byl
koncert ve Walter Köbel Halle, pojmenované po bývalém starostovi
města. Jméno sportovišti vydrželo do roku 2013, kdy bylo kvůli
Köbelově nacistické minulosti přejmenováno na Großsporthalle
Rüsselsheim.
Depeche Mode mají pár dní na odpočinek a potom
odlétají do Spojených států.
Severní Amerika
1.6.1986,
Boston
Na
přesun veškerého vybavení z Německa do Ameriky měl štáb
minimum času. Šestitýdenní turné pokračovalo od východního
pobřeží směrem na západ a končilo představením v
losangeleském The Forum. Ačkoliv skupina neměla žádný singl v
TOP 40, dařilo se rozprodat vstupenky během chvilky.
První
koncert na půdě Spojených států absolvovala skupina na
narozeniny jejich člena Alana Wildera v budově Wang Centre.
Vestibul kulturního zařízení si "zahrál" ve filmu Čarodějky
z Eastwicku, který měl premiéru o rok později.
3-4.6.1986,
Philadelphia
"Depeche
Mode, anglická skupina, která hrála včera večer v Tower Theater
v Upper Darby, sestává ze čtyř členů a veškerou svou hudbu
vytváří na nejrůznějších druzích syntezátorů," seznamuje
Ken Tucker čtenáře z The Inquirer s hudebníky,
"Může se to zdát omezující, konec konců, kolik zvuků
dokážete vydolovat ze stroje, že? Hudba Depeche Mode však
naznačuje, že to možné je, dokonce z takové sestavy můžete
vytvořit přijatelně rozmanitý chytlavý pop.
V Tower se
skupina soustředila na silné, nemilosrdné rytmy, které z této
skupiny udělaly miláčky hudebních klubů. Je to dobrá hudba k
tanci. Hlavní skladatel Martin Gore přináší dostatek variací na
taneční beat, aby si udržel vaši pozornost a klopýtá pouze v
oblasti textů, které sklouzávají k přehnané bezútěšnosti.
V
jedné písni za druhou se páry odívají do černé a zachmuřeně
na sebe hledí, jeden příklad Goreových metafor je přirovnání
lidstva k rozmačkaným mouchám na čelním skle auta. Náš Martin
není veselá kopa, není divu, že nové album nese název Black
Celebration.
Předností koncertu Depeche Mode je svěží a
hlasitá hudba. Umožňuje ignorovat slova a zároveň ocenit
složitou souhru rytmu a opakování, kterou obsahuje většina
skladeb skupiny.
Většinu publika, jak jsem si všiml, ve
včerejším Toweru tvořily ženy. Vrtění a potřásání boky
zpěváka Davida Gahana odměnily nadšeným křikem. Předskokany
byli Book of Love, syntezátorová skupina, která do převážně
strojového přestavení nijak nedokázala vnést moc vřelosti či
vtipu. Depeche Mode a Book of Love dnes v Tower odehrají druhé
vyprodané představení." (The
Inquirer, 1986, DMTVA)
6.-8.6.1986,
New York
Depeche
Mode vyprodali tři večery po sobě v Radio City Music Hall s
kapacitou 5.900 diváků.
Mezi koncerty byl Martin Gore hostem v
pořadu Dennise McNamara na rádiu WLIR 92,7. Na otázku, jak se mu
líbí koncertování v Americe, Gore odpověděl: "V současné
době je to tady pro nás velmi vzrušující. Tři vyprodané večery
v Radio City, to je docela dobré, fakt (směje se). A na západním
pobřeží se nám opravdu hodně daří. Ale není to lehké táhnout
celou cestu, pro nás je to stále výzva. Pořád se pohybujeme na
středně velkém trhu. Vedeme si dobře, ale není to nic úžasného,
pořád se snažíme zlepšovat. Takže je to fajn, je to vzrušující.
Stále je to výzva." (7.6.1986,
rádio WLIR 92,7, DMTVA)
18.6.1986,
Toronto
Redaktor
Alan Niester se v recenzi zabýval oblíbeným tématem novinářů
na kontinentu - cílovou skupinou posluchačů Depeche Mode v Severní
Americe:
"Minulý večer v Kingswood Music Theatre převedl
britský kvatet skoro dvouhodinovou přehlídku naprosto moderní
hudby. Povzbuzován téměř vyprodaným davem více jak 10.000
zbožňujícími mladými trendaři, připomínalo to White
Celebration - bílou oslavu (nebo, přesněji řečeno, oslavu
bílých teenagerů z předměstí).
Kdybyste se v roce 1966
zeptali certifikovaného futurologa, jaká hudba se bude hrát o 20
let později, popis by se určitě podobal hudbě, kterou hráli
včerejší večer Depeche Mode." Alan Niester, The Globe And Mail.
(19.6.1986,
The Globe And Mail, DMTVA)
1.7.1986,
Denver
Skupina
hrála dvě představení v pěkném prostředí amfiteátru Red
Rocks, obsazeno bylo všech 9.000 míst.
13.7.1986,
Los Angeles
Americká
pouť Depeche Mode se blížil ke konci. Zájem mladého publika pro
ponuré elektroniky se pro LA Times pokusil analyzovat novinář
Chris Willman:
"'Dnes
večer černou oslavou oslavíme fakt, že jsme se dočkali konce
dalšího černého dne...'
'Zpívejte!' pobízel zpěvák Dave
Gahan vesele, ponoukaje masy, aby se připojily během zahajovacího
čísla Depeche Mode ve vyprodaném Forum. 'Jedem!'
'Smrt je
všude'...'Na čelním skle jsou mouchy'...'Tam jdou jehňata na
porážku'...
'Jedém!' žádal poskakující zpěvák o pár
minut později, a vtahoval diváky do děje před dalším z mnoha
natřásáních.
Ručně stručně, poselství Depeche Mode, jak
by se zdálo, je: jíst, pít, a vrtět zadkem, protože zítra
skončíme jako hmyz na kosmickém předním skle života.
Samozřejmě, že to není tak jednoduché - abychom byli
spravedliví, v rovnici figuruje také hledání lásky - ale je to
tak posedlé smrtí.
A vzhledem k zálibě mladých Anglánů pro
oblékání se do černé, i před tím, než Depeche Mode nahráli
písničku, která se jmenuje - uhodli jste - "Dressed In Black",
by to neměl být takový šok, jako zjistit, že zatímco někteří
z nás tomu nevěnovali pozornost, se anglické kvarteto zřejmě
stalo vyvolenou kapelou mezi bílími teenagery z L.A. (Kromě
termínu ve Forum, je vyprodané i zítřejší a pondělní
představení v Irvine Meadows).
Skupina v okolí - na rozdíl
od zbytku země, kde mimochodem není Mode-mánie zdaleka tak bující
- dovedla k zamyšlení nejednoho dospělého. Rodiče, obávající
se dominantní morbidity kapely a rockoví puritáni, znepokojení
čistě synthezátorovou instrumentací skupiny, chtějí vědět
jednu věc: "Co s těmi dětmi dneska je?"
Nejspíš nic, co
se nedělo, když Pete Townshend doufal, že umře dřív, než bude
starý. Depeche skladatel Martin Gore má břitký způsob
vyjadřování osamělosti, úzkosti a strachu z blížící se zkázy
či nicoty, které očividně postihují dospívající uprostřed
před-před-před-krize středního věku.
Ke kombinaci s
provokativně chytlavými melodickými linkami přes taneční
industriální rytmy, přihoďte jeden nebo dva podivínské účesy
a voila! DePresso-techno-pop už se nese...
'Řekl jsem, bavíte
se dobře?' opakuje Gahan, který nad nocí předvádí obvyklý
rockový repertoár. O něco dřív zpíval, že 'To je jedno',
protože všechny dobré časy dříve či později dojdou svému
konci, ale nakonec, není moc chytré nechávat odcházet dav s
pocitem 'nikdo se odsud nedostane živý'. Když vyprodáte Forum, i
černá oslava může být šťastnou záležitostí."
14.-15.7.1986,
Laguna Hills
Symbolickou
tečkou za úspěchem Black Celebration Tour v Americe byly dva
koncerty v kalifornském Irvine Meadows Amphitheatre.
"Předchozí
rok jsme s turné cestovali po Spojených státech a bylo to nečekaně
příjemné a úspěšné období. Letos jsme však měli doposud
nejvíc sjednaných termínů a navštěvovali jsme místa, kam před
námi žádná elektronická skupina nevkročila. Než jsme opustili
tyto břehy, očekávali jsme, že se nám bude dařit dobře na
východním a západním pobřeží, ale ve vnitrozemí jsme byli
připraveni na nejhorší. Nakonec bylo celé turné obrovský
úspěch. I přes minimální podporu rozhlasových stanic se na
koncertech objevili tisícovky lidí. V New Yorku, Detroitu, Salt
Lake City, Los Angeles atd. se na nás přišly podívat velké davy
lidí," shrnul turné Andy Fletcher.
Asie
21.7.1986,
OsakaAndy
Fletcher: "Amerika je za námi, teď je na řadě Japonsko. Díky
nabitému programu tří koncertů ve třech dnech jsme viděli jen
vlaky, hotelové pokoje a koncertní sály. K Martinově štěstí
připadl poslední den na jeho narozeniny. Po skvělém koncertu v
Tokiu jsme byli v jednom televizním pořadu, kde mu producent
daroval kameru jako dárek. V myšlenkách jsem se vrátil o tři
týdny nazpět, kdy jsem své narozeniny trávil ve Vancouveru
nemocný v posteli."
Světové turné se blíží ke konci. Zatímco se vybavení vracelo z Japonska, Alan s Martinem krátce pobývali na Bali. Daveovi a mě se trochu stýskalo, tak jsme se vrátili domů," popisoval Flechter krátkou asijskou část turné.
Evropa II
4.8.1986,
Frejus
"Depeche
Mode se připravují na 71. koncert v rámci jejich světového
turné. Za poslední čtyři měsíce hráli před více než 300.000
lidmi, vyprodávali stadiony v Americe za míň jak 15 minut a jejich
vystoupení v New Yorku bylo stejně žádané jako to od Madonny,"
uvádí čtenáře do děje reportér Ro Newton ze Smash Hits. (Smash
Hits, 27.8.1986, DMTVA)
Skupinu
navštívil na začátku závěrečné části turné po
jihoevropských státech. Výchozím bodem byla malá vesnička
Frejus, nacházející se někde mezi Nice a Cannes. Koncert se
uskutečnil ve velkém římském amfiteátru. Poté se skupina se
25-členným štábem autobusem přesunula do Itálie, kde byla
naplánována dvě představení.
5.8.1986,
Pietre Ligure
První
vystoupení na italské půdě hostí přímořské letovisko v
provincii Savona. Na místě skupina zjistila, že večer koncertuje
na fotbalovém hřišti, přičemž zákulisní prostory tvořilo
několik špinavých toalet. Během koncertu vypukla rvačka mezi
fanouškem a místním členem ochranky, načež se přihnala policie
a nic netušícího fanouška postříkala něčím, co vypadalo jako
sprej na hmyz.
"V této zemi se může stát naprosto cokoliv,"
glosoval situaci Alan Wilder. "Poslední koncert, který jsme tu
odehráli, byl ve stanu a pršelo, klávesy byly celé orosené! Taky
jsme jednou hráli na podobném místě a elektrické napájení
vedlo mezi diváky a když jsme začali hrát poslední písničku,
někdo prořízl kabel a všechno zhaslo." (Smash
Hits, 27.8.1986, DMTVA)
16.8.1986,
Kodaň
Po
třech koncertech ve Francii vystupují Depeche Mode společně s
Talk Talk a New Order ve Valby Idraetspark přes publikem
10.000-12.000 mladých lidí. Tím se pro britské hudebníky
uzavřela kapitola Black Celebration Tour.
Po turné členové se
někteří členové skupiny vydali na dovolenou: Andy Fletcher
strávil dva týdny v Portugalsku, Martin Gore se vydal na Svatou
Lucii, Dave Gahan a Alan Wilder se vrátili domů.